Na nejvyšší úrovni se neříká celá pravda

Nemám ráda teorie spiknutí. Připadají mi povětšinou uhozené. Ale jestli jsem se někdy setkala s něčím, co se „spiknutí“ alespoň v jakýchsi náznacích blížilo, pak je to čerstvé „odhalení tajné evropské tiskárny peněz“.

I když… jak se to s tím odhalením vezme. Pro lidi dlouhodobě se věnující otázkám fungování eura a eurozóny o žádné odhalení nejde; vždy věděli, že peníze se v eurozóně tisknou minimálně kontroverzními až nekalými způsoby. Ani nespočítám počet mých namíchnutých článků na tohle téma. Tiskárna evropských peněz také nebyla v pravém slova smyslu tajná. Tedy alespoň Evropská centrální banka (ECB) se snaží tvářit, jako by se nechumelilo. A přece tu něco nesedí…

Zkrátka v Německu vyšla studie pana Daniela Hoffmanna, který text napsal jako součást své doktorandské práce. Aniž bych zabíhala do technických podrobností, studie porovnala bilance jednotlivých národních centrálních bank s oficiálními údaji o měnové politice a zjistila, že nějakých 400 miliard jaksi zachází. Přesněji řečeno přebývá. Prostě v oběhu jsou peníze, které v něm být nemají. A jak už to bývá, pod svícnem bývá největší tma, takže na tenhle objev nebylo zapotřebí nijak extrémně vzdělaného, jako spíš zvědavě-šťouravého mozku.

Nejprve nikdo nevěděl, kde se tyhle peníze vzaly. Což je ovšem v měnové police… dost podivné. Pak se ale ukázalo, že za vším stojí trochu záhadný program s názvem ANFA. Nedá se o něm sice říct, že by byl v pravém slova smyslu tajný - také se ale o něm nedá říct, že by byl veřejný. Podle ECB prý jde o interní odborný dokument, do jehož podrobností veřejnosti nic není. (Aha.) (Tedy ona to ECB řekla trochu jinými slovy, ale význam byl stejný.) (Ale pokud je všechno tak čisté, v čem je tedy problém? Proč nezveřejnit detaily?)

Až doposud sice mnozí ekonomové nemohli ECB přijít na jméno, jenže téhle nové studii se podařilo něco, co se zatím osamoceným rebelům nedařilo: Totiž přitáhnout k praktikám ECB pozornost veřejnosti. Snad že předmluvu ke studii napsal v Německu velmi populární prezident vlivného mnichovského ekonomického institutu Ifo Hans-Werner Sinn, snad že to byla jedna z posledních kapek, se kterou pohár trpělivosti mnohých už začal přetékat. Každopádně o studii se najednou začalo psát v médiích. A je to vůbec poprvé, co pamatuji, kdy se o tisku peněz v eurozóně píše mezi řádky nikoliv s nádechem „to je ale dobře, že nás ta ECB zachraňuje“, nýbrž s nádechem „a není tohle náhodou průšvih…?“.

O tom, že se ECB skutečně šláplo na kuří oko, svědčí fakt, že vzápětí po zveřejnění studie se tato jindy asertivní instituce cítila „nucena“ na svých stránkách zveřejnit svou verzi o programu ANFA. Ale vysvětlení v textu nehledejte. Spíš než co jiného text mlží a mlží. O co tedy jde? Zjednodušeně řečeno: ANFA (Agreement on Net Financial Assets) je dohodou mezi ECB a jednotlivými národními centrálními bankami, která umožňuje národním centrálním bankám „vytvářet“ nové peníze, abychom tak řekli, z technických důvodů, nikoliv pro účely měnové politiky. Jenomže do těchto technických důvodů se dá schovat ledacos… A jestli něco doposud ECB otevřeně odmítá zveřejnit, pak je to limit, kolik peněz si takto jednotlivé národní banky mohou natisknout.

Čím víc se noříme do skromných informací dostupných o programu ANFA, tím to je pikantnější. Nejednou se totiž ukáže, že nejvíc vytištěných peněz se takto záhadně objevilo ve Francii, Itálii, Řecku a Irsku. Tedy v zemích, které měly a mají zásadní problémy se svými veřejnými financemi. (Pokud máte dojem, že o Francii jste jako o problémové zemi ještě neslyšeli, máte pravdu potud, že se o jejích problémech veřejně nemluví. To však neznamená, že je nemá.) A náhle se tak nabízí otázka, jestli náhodou jednotlivé národní centrální banky nemohly skrytě takzvaně monetizovat dluh svých národních vlád. Což by už nebyl jen průšvih. To už by byl… no, to slovo si každý doplní sám.

Zdá se vám, že 400 miliard eur je sice hodně, ale na velikost eurozóny ne zase tolik hodně? Pak vězte, že jsme se až dosud bavili jen o skryté části tisku peněz. Vedle toho ještě zcela přiznaně ECB od letošního března tiskne další 60 miliard eur měsíčně a nehodlá se zastavit dříve, než pustí do oběhu minimálně 1,5 bilionu eur.

Pokud vám to všechno ještě pořád připadá trochu nesrozumitelné, vězte, že je to vlastně docela jednoduché: Jde o to, že tisk nekrytých peněz je ze zatraceně dobrých důvodů zakázán, ale ECB neustále hledá, jak tento zákaz obcházet. Jednou z metod je kupříkladu vytvoření umělé poptávky po nějakém cenném papíru, tato umělá poptávka vyžene ceny cenného papíru vysoko, papír je pak nakoupen centrální bankou, a jelikož oficiálně má hodnotu, mohou proti němu být vydány peníze, které vypadají jako „kryté“. Ve skutečnosti jsou však kryté bezcenným papírem, čili jsou technicky vzato natištěny. Tento mechanismus je neustále v evropské měnové politice omílán na různé způsoby, ale logika zůstává stejná. V pozadí je snaha ECB dostat do oběhu víc peněz, protože podle některých ekonomických proudů by to mělo zrychlit hospodářský růst.

A já i řada zejména německých ekonomů se domníváme, že tento mechanismus je do vzdálenější budoucnosti obrovským rizikem. Vlastně jde o variaci na tisk peněz v předválečném Německu a následnou hyperinflaci, což zná každý jako odstrašující příklad. Ostatně proto jsou tak nervózní právě Němci, kteří za sebou mají neblahou zkušenost. ECB se brání, že žádná inflace není vidět, naopak tu je skoro deflace. Na to však existuje snadný protiargument, totiž že inflace tu již je, jen ji ECB nevidí, či ji nechce vidět: Je to totiž inflace skrytá uvnitř finančního světa. Akciové burzy, státní dluhopisy a tak dál – to vše už dávno je inflačně předražené.

Obrovské riziko je nyní dvojí: Zaprvé že se za pár let tato finanční inflace přenese i do spotřebitelských cen. Anebo – a to je riziko ještě mnohem pravděpodobnější – že tato iluze praskne, vyvolá finanční krizi a následně panevropskou recesi.

ECB však kamufluje a kamufluje.