Tuhle se mnou chtěla mluvit jedna paní novinářka. Prý o ekonomice. Prý jestli má vláda pravdu, když zvyšuje DPH. Anebo zda mají „větší pravdu“ ti poslanci, kteří vládě vzdorují a DPH zvyšovat nechtějí. A jestli prý má vzniknout evropská bankovní unie, která bude centralizovat dozor nad všemi evropskými bankami. A jestli prý je dobrý nápad mít finanční ústavu, podle které se musí přejít na jakýsi nouzový provoz, když zadlužení státu dosáhne příliš vysoké úrovně… Když jsem se nad vším jen mračila, jako že to pořád není to „úplné“ a „úplně nejvíc“ ono, došla paní novinářce trpělivost. Vypálila na mě: „Tak jak si to tedy představujete? To jako nemáme dělat nic? To máme počkat, až náš ta krize úplně pohltí? Jaký je tedy váš recept?“
A to je právě ono. Totiž to, že my, lidé, nemáme trpělivost. Dostaneme chřipku, ale nutně ještě potřebujeme posekat zahradu. Nemáme trpělivost chřipku vyležet pod peřinou. Naládujeme se Paralenem, zapijeme ho Coldrexem, a jdeme řádit se sekačkou. Když je nám druhý den ještě o něco hůř, vypálíme krk slivovicí a Paralenu i Coldrexu slupneme dvojnásobnou dávku. A potácíme se do práce. Abychom pak skončili na JIPce se zánětem srdečníku. Abychom si to povalování v posteli užili vážně nefalšovaně.
Proč prostě za a) neumíme dělat nic? A proč si za b) odmítáme připustit, že nic v některých situacích může být to nejlepší?
Tak to vezměme postupně. Třeba naše milé zlaté DPH. Když vláda zvýšila DPH k prvnímu lednu 2012, projevilo se to na bombasticky zlepšeném výběru daně do státního rozpočtu? Nikoliv. Lidé kvůli vyšší DPH zchudli a ještě k tomu se lekli. A utrácet přestali. Výběry daně nerostly. Stát si nepolepšil, lidé si pohoršili. Co by bylo v tuto chvíli rozumné? DPH už dál nezvyšovat. Tedy nedělat nic. Co však dělá stát? Podruhé vstupuje do téže řeky. Od prvního ledna 2013 bude DPH patrně opět vyšší. Analogicky tedy můžeme čekat, že lidé na vyšší DPH zase zchudnou a zase se leknou. Zase přestanou utrácet. Tedy pohorší si. Stát opět nevybere víc, tedy nepolepší si. No co si o tom myslet??
A pak tu máme třeba tu slavnou bankovní unii, kterou už posvětil poslední summit EU. Problém evropského bankovnictví spočívá v tom, že příliš velké banky jsou příliš vzájemně propojené, takže se jednotlivá rizika příliš rychle mohou přesouvat z banky na banku a ze země do země. A pokud se projekt bankovní unie zrealizuje, bankovní trh se ještě víc prováže, takže případné problémy se budou přelévat ze státu do státu ještě rychleji. Jinými slovy, nejlepší by bylo bankovní unii nedělat. Tedy nedělat nic. Tak proč politici konají pravý opak?
Anebo finanční ústava: Je to vlastně docela dobrý nápad. Chválím ho. Tedy chválím tu myšlenku jako takovou. Nechválím její konkrétní provedení. Problém Evropy – a tedy i náš - je dvojí. Jednak že se moc zadlužuje. A jednak že bere lidem moc peněz na daních ve snaze to zadlužení napravit. Neboli, že sedí na moc velkém rozpočtu. Řeší snad finanční ústava tohle? Řeknu vám, jak bude finanční ústava „fungovat“: V okamžiku, kdy dluh narazí na stanovenou hranici a politikům se sníží coby trest platy, tito politici naštvaně zvýší daně, aby dluh klesnul a jejich plat zase vzrostl. Neboli situaci ještě zhorší. To než takovou finanční ústavu, to raději nedělejme nic.
Takže jaký je můj recept na ekonomické potíže? Neplatí to sice vždy, ale v šedesáti procentech případů jistě: Mějme trpělivost, chřipku vyležme a nedělejme nic.
No jo, ale sáhněme si do svědomí: Kdo z nás vydrží s chřipkou zalezlý bez paralenu v posteli? Zdá se, že tenhle návrh nám sahá nějak podezřele hluboko do svědomí.
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
