Minulost nám to vrací i s úroky

To se tak občas stane, že večer si člověk užívá mejdan, a ráno pak skučí s kocovinou a slibuje světu, že už nikdy, ale fakt, nikdy, se toho chlastu nedotkne.

Zejména můj drahý mužíček je v tom přeborník, skučí a slibuje tak cirka jednou do měsíce. A úplně stejně to funguje i v ekonomických věcech. Tak třeba stát se před volbami rád zadlužuje, aby následně skuhral, že veřejný dluh je moc velký a musí se proto zvýšit daně. Anebo takové úvěry: Člověk si rád nabere na dluh pračku, sušičku, ledničku i dovolenou, říká si, jak je snadné dluhy s tou novou prací poplatit, pak přijde vlna propouštění, a z mejdanu je kocovina a exekuce.

Pikantní nádech to ovšem dostává, když kocovinu zažívá někdo, kdo by sám měl strážit bezpečí celého finančního systému. A s ním i veškeré obyvatelstvo. Mám takový pocit, že kocovina je už tady.

ČNB totiž zpřísnila „doporučení“ pro poskytování hypoték českými bankami. Tak například od října bude smět měsíční splátka klienta činit maximálně 45 procent jeho měsíčního příjmu. A tak dál. Fakticky tak najednou mnoho lidí na hypotéku už nedosáhne.

Motiv ČNB se zdá být celkem jasný: Aby se trh hypoték nepřehřál, aby lidé neměli problémy se splácením, raději zasáhneme zavčasu a poskytování úvěrů zpřísníme… Jo, to by dávalo smysl. Kdyby to tak platilo. Jenomže bohužel to je dost jinak.

Tak především ČNB připomíná ten příběh o zloději, který křičel „chyťte zloděje“. Právě ČNB totiž do značné míry byla tím, kdo hypotéční trh přehřál a dostal do velmi nebezpečného stavu. A kořeny tomu začaly růst – a teď se podržte – v ten den, kdy byly spuštěny intervence. Jasně, že spousta lidí si intervence s přehřátými nemovitostmi a riskantními hypotékami vůbec nespojí. Ale souvislost tu je a ne zrovna malá.

Aby totiž ČNB mohla korunu oslabovat, musela fakticky tlačit do oběhu velké množství peněz. Banky ty peníze, které měly (a třeba ani moc nechtěly) od ČNB, zase musely pouštět dál. Skutečně „musely“. Kdyby to totiž nedělaly, měly by z těch peněz ztrátu. A to by se ČNB zase zlobila. Takže banky musely poskytovat hypotéky.

Je tu i druhá souvislost s intervencemi. Aby intervencemi oslabovaná koruna mohla vydržet slabá, je nutné současně s tím taky držet extrémně nízké úrokové sazby. Kdyby byly úroky vyšší, spekulanti by tak silně proti ČNB spekulovali, že by korunu udržet slabou nebylo možné. Kvůli intervencím tedy byly nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo až příliš snadné brát si hypotéku. Brali si ji i lidé, od kterých to nebylo zrovna rozumné.

Je tu i třetí souvislost s intervencemi. Řekli jsme, že kvůli intervencím byly příliš nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo nevýhodné ukládat peníze do banky, investovat do podílových nebo penzijních fondů. Jednou z mála možností, jak netratit, bylo „investovat“ do hypotéky. Do hypoték tedy investovali i mnozí spekulanti.

Když jsem roky nadávala na intervence, že přehřejí českou ekonomiku a trh realit, mnoho podniků kontrovalo: „Ale nám se se slabou korunou dobře podniká!“ Hm, tak teď už je vše jinak. Neblahé důsledky nás dohánějí, i když jen málokdo si je spojí s příčinou. ČNB vlastně zpřísněním hypoték už jen hasí požár, který sama do velké míry rozdmýchala. Intervence byly na počátku, na konci jsou přehřáté reality a až příliš mnoho zadlužených lidí.

Bohužel tohle hašení bude taky bolet. A hlavně: Nebude moc fungovat. Tak především ČNB jde o to, aby se lidé riskantně nezadlužovali. Jenomže jaká je snadná pomoc, když vám banka odmítne dát hypotéku? Přeci vzít si jen malou hypotéku a zbytek dofinancovat jiným, třeba i méně výhodným spotřebitelským úvěrem. Tedy přesně tím úvěrem, který je riskantní až hrůza. Lidé se tedy zadluží ještě víc a ještě riskantněji. ČNB by to sice hypoteticky trápit nemuselo, protože ona přeci dohlíží hlavně na zdraví bank, ale to je opravdu jen bohapustá teorie. Jakmile totiž klient, který své bydlení z poloviny financuje hypotékou a z poloviny spotřebitelským úvěrem, zjistí, že je dluh nad jeho síly, přestane splácet tam i tam, a banky stejně mají problém.

Takže si to shrňme: Sranda v podobě intervencí, které byly krátkodobě zábavné hlavně pro vývozce, se nám teď vrátila s bolehlavem, který postihuje dlužníky (v podobě chystaného zdražení již existujících úvěrů), mladé rodiny (které ztrácí přístup k bydlení), banky (které nemohou dělat byznys a kterým se zhorší bilance), lidi, kteří potřebují koupit nemovitost (protože jsou předražené) a vlastně úplně všechny (v podobě hospodářského ochlazení, které bude větší, než být muselo). Fakt „výhra“.

A řešení? No… ono už žádné lepší není. Abychom si rozuměli: Teď už se patrně nic lepšího dělat nedá. Ono to je totiž špatně od začátku a už jen hasíme požár, který nikdy neměl vzplanout. Intervence měly skončit dřív, nebo nejlépe nikdy ani neměly začít. Úrokové sazby nikdy neměly být skoro nulové. Z toho už dobrá cesta není.