Déja vu: 17. listopad 1989, aneb když policie jde proti vlastnímu národu

Některá světová média v pondělí ráno píší o tom, že „katalánští separatisté uvažují o jednostranném vyhlášení nezávislosti“. Tak se mi tak zdá, že odtud už není daleko k formulaci „katalánští extremisté“.

Nemohu se zbavit dojmu, že tu někdo tak trochu zaspal dobu.

„Extremisté“?! Podle místní vlády v referendu podpořilo odtržení Katalánska od Španělska 90 procent hlasujících. I kdyby to číslo bylo nadsazené – a to nelze vyloučit, protože referendum bylo Madridem zakázáno, tudíž nebyly splněny podmínky transparentního hlasování – není nejmenších pochyb, že obrovská část Katalánců chce být nezávislá. Když mluvíme řádově o dvou milionech lidí, těžko používat slovo s poněkud pejorativním a extremistickým nádechem „separatisté“. Jenomže EU to vidí jinak.

Když se albánská menšina v Srbsku začala na počátku devadesátých let radikalizovat a postupně směřovala k etnickým čistkám, prakticky od začátku se těšila přízni EU i USA. Jak to skončilo, všichni víme. Bylo řečeno, že muslimská albánská menšina v rámci Srbska má právo na sebeurčení a svět se téměř bez výjimky přiklonil na stranu Kosova.

Evropa má dvojí metr. Kdyby totiž měla metr jeden, muselo by dojít k bombardování Madridu. Proč Madridu, když je od Katalánska tak daleko? Protože Bělehrad byl taky bombardován, byť neleží v Kosovu.

Jenomže je snad někdo, kdo by uvěřil, že se přízni Bruselu bude těšit Katalánsko a ne zbytek Španělska? Vždyť Brusel už dokonce oznámil, že v případě odtržení Katalánska se rozhodně nebude hnát do toho, aby zemi přijal do EU. Všichni vědí, že Brusel se postaví za Madrid, ať vyvine proti Kataláncům jakékoliv násilí. Trestat za vlastní názor, to je to, co Brusel umí.

Proč Bruselu Katalánci tolik vadí? Protože se EU začíná povážlivě drolit. Nejprve Britové, teď Katalánci. I v případě Britů Brusel ukázal, že o demokracii jde až na posledním místě a že je ochoten se mstít: Raději zablokovat volný obchod s Brity a tím poškodit i vlastní obyvatelstvo, než Brity bezbolestně pustit a domluvit s nimi pro obě strany výhodné podmínky. Pokud by teď Brusel umožnil odštěpení dalšího kousku EU, ještě by mohly další země vidět, že bez EU se dá přežít taky. A to je to poslední, co si špičky EU přejí.

S každým dalším zmenšením EU se totiž Bruselu zmenšuje moc: zmenšuje se ovládané území, zmenšuje se i balík peněz, na kterém evropští úředníci sedí a přerozdělují ho. Jenomže Britové a Katalánci jsou jen začátek.

Když se česká policie v roce 1989 postavila proti vlastními národu a seřezala na Národní třídě studenty, kteří volali, že mají holé ruce, skončilo to typicky česky: nenásilně. Jenomže jižní národy mají tvrdou hlavu. Řekové, Srbové, Španělé – ti všichni už ukázali, že zaplést se do krvavé občanské řeže jim nedá velkou práci. Čím větší násilí Madrid použije proti Kataláncům, tím větší vzdor si vykoleduje. A nepochybuji, že mnozí z těch, kteří ještě v sobotu byli nerozhodnutí nebo pro setrvání ve Španělsku, jsou v pondělí pro odtržení.

Hnusné je nejen to, že Madrid a s ním špičky EU se bojí svobodného hlasování, ačkoliv to je základem demokracie. Hnusné je nejen to, že španělští policisté použili násilí proti Kataláncům, kteří jen pokojně přišli říct svůj názor. Hezké není ani to, že politici v okolních zemích zjevně vůbec nemají názor. Například český premiér sice dokázal v neděli pogratulovat sportovcům k medaili, ale patrně si nedokázal udělat názor, co si má myslet o násilí v Katalánsku. Řada dalších politiků jakbysmet. Že by se čekalo na noty z Bruselu? Ty ale dosud nepřišly, a tak většina politiků raději drží ústa.

Tak tedy říkám místo nich: Násilí proti vlastnímu lidu nemá ve svobodné zemi místo, strach z výsledku voleb do demokratické země nepatří, politici, kteří nemají vlastní názor a čekají na pokyny z Bruselu, nejsou hodni vést zemi.