Banka bank má strach: Není otázkou zda, ale kdy to přijde

Ryba vždycky páchne od hlavy. Takže když se banka všech bank ozve, že má strach o osud světové ekonomiky, něco tu evidentně bude prohnilého.

Ale popořádku. Vsadím se, že valná část lidí si teď klepe na čelo. Jaképak strachy? To zas někoho pálí dobré bydlo, ne? Vždyť je u nás nezaměstnanost nejmenší v historii, růst jak blázen, dokonce i v Americe jedou jak namydlený blesk. Koneckonců když před necelým týdnem přišla zpráva, že v USA prošla Senátem Trumpova daňová reforma, nastalo mezi bílými límečky všeobecné veselí. (Pravda, zdaleka se neradovali všichni, mnohá média si dala tu práci přesvědčovat své čtenáře, že snižování daní je vlastně strašlivým ubližováním chudákům lidem, v USA některá média dokonce i šermovala pseudostudiemi, jak údajně lidé se cítí nejšťastnější, když mohou platit vysoké daně; ale mezi podniky a obecně ve finančním světě bylo jasno: Tohle je dobrý důvod, proč slavit. A jak se pozná, že se ve finančním světě slaví? No přece snadno – rostou ceny akcií.

Cožpak o to, snížení daní celkem jistě je dobrou zprávou. Co ovšem už tak skvělou zprávou není, jsou důsledky v podobě onoho oslavného růstu akcií. Už když se Donald Trump stal prezidentem a burzy mohutně rostly, tvrdila jsem, že to je sice pro spekulanty jistě milé, nicméně z makroekonomického hlediska naprosto neopodstatněné, protože ceny nejrůznějších cenných papírů jsou výš, než odpovídá zdraví globální ekonomiky. A dnes se nerovnováha ještě prohlubuje. (Což však nikterak neznamená, že ceny cenných papírů nemohou dosáhnout ještě větších rekordů.)

No jo, jasně, já už to úplně slyším: „Šichtařka už pár let straší kdovíjakou katastrofou, a furt nic“. Přeju všem tu slepou víru, jak je na tom světová ekonomika úžasně. Věřit tomu ovšem může jen někdo, kdo neví, oč tu běží.

Řeknu to takhle: třeba s takovým HIV se dá žít mnoho let. Nikdo si asi nemyslí, že feťák, co si HIV napíchnul, je veskrze zdravá osůbka. Přesto se virus dá celkem dlouho a celkem úspěšně maskovat. Skoro až do smrti, která bez léčby nastává během pár let. Že feťák s AIDS neumře hned, není důkazem, že je zdravý. Máme vlastně jen dvě jistoty: Včasnost zahájení léčby je klíčová pro délku života. A smrt je stejně jistá.

Ať se to komu líbí či ne, se světovou i naší ekonomikou je to podobné. Fakt, že dosud nevypukla finanční krize, není důsledkem toho, že by byla ekonomika zdravá; je to jen a pouze důsledkem toho, že nerovnováhy jsou neustále maskovány. A maskovány mohou být ještě nějaký čas. Bohužel čím déle jsou maskovány, tím bouřlivěji pak nemoc vyplave na povrch.

A teď znovu úplně slyším: „Nojo, když někdo straší krizí, přeci se nemůže splést. To je známý fakt, že krize se střídá s růstem.“ Hm, až na to, že tu vůbec nemluvíme o nějaké obyčejné a veskrze nudné hospodářské krizi, která se střídá s růstem. Dokonce ani nemusí jít o žádnou „superkrizi“, která za sebou nechá kdovíkolik nezaměstnaných. Jde o úplně jinou kategorii. Jde o hluboké změny v mechanismu fungování ekonomik. Jde zkrátka o to, že kam se podíváme, tam bliká varovné světlo:

Na světě už existuje příliš mnoho státního dluhu.

Příliš mnoho soukromého dluhu.

Příliš málo investiční obezřetnosti.

Příliš nízké úrokové sazby.

Příliš mnoho tisku nekrytých peněz.

Příliš mnoho přerozdělování.

Příliš vysoké ceny akcií.

Příliš vysoké ceny dluhopisů.

Příliš drahé kryptoměny.

Příliš nezdravých jihoevropských bank.

Příliš drahé nemovitosti.

A mohli bychom pokračovat. Zkrátka příliš mnoho paralelních nerovnováh. To, co se chystá, ačkoliv ještě nevíme, kdy přesně to přijde, totiž bude nikoliv „obyčejná“ hospodářská, nýbrž finanční krize. Druhově srovnatelné byly za posledních sto let jen dvě: V roce 1929 a v roce 2008. A k oběma se mimochodem taky schylovalo roky. Zárodky té z roku 1929 začínají už koncem světové války. Kořeny té, která přišla v roce 2008, můžeme vystopovat už v roce 2001. Kořeny té budoucí leží pro změnu v roce 2008.

No a právě nyní k úplně stejnému názoru – totiž že něco je ukrutně špatně a kolem nás je příliš mnoho nerovnováh – došla i sama „centrální banka centrálních bank“. Tedy BIS – Bank for International Settlements.

BIS tento týden vydala varování, že světová ekonomika silně připomíná svým stavem okamžiky před krizí v roce 2008. A má pravdu. Vůbec z toho sice nemusí plynout, že to bouchne každým dnem, když už to vydrželo tak dlouho, jen je zjevné, že nerovnováhy jsou ve finančním světě stále hlubší. A právě poslední dny ještě houšť a v ještě větších kapkách: Ať už jde o zmíněné slavící akciové burzy či o bitcoin. Velmi zjednodušeně řečeno: Podle BIS jde o to, že extrémně (a nesmyslně a kontraproduktivně) nízké úrokové sazby po celém světě vedou v konečném důsledku k neudržitelnému nárůstu zadlužení. Kvůli nesmyslně nízkým úrokovým sazbám se jednak přehnaně lehkomyslně zadlužují spotřebitelé (analogicky k hypotéční bublině v roce 2008), jednak spekulanti hledají alternativní možnosti zhodnocení peněz (když úroky je nenabízí) a vyhledávají extrémně riziková aktiva. Můžeme jen konstatovat společně s BIS: Není otázkou zda, jen kdy vzplane nová finanční krize. (Dost dobře si umím představit, že před ní proběhne ještě jedna „obyčejná“ hospodářská krize daná hospodářským cyklem.)

A jestli se vám to nepozdává, vězte, že BIS byla už v letech 2006 a 2007 jednou z velmi mála organizací, které varovaly, že se k finanční krizi schyluje. A přitom ještě v létě 2008 to většina lidí včetně ekonomů odmítala vidět…