Třebíč: spící perla jižní Vysočiny plná kontrastů

Zařazení do registru UNESCO kromě léta turistický boom do Třebíče nepřineslo. Historické židovsko-české město protikladů v zimě dřímá

Dva dny před Štědrým dnem, kdy většina populace vzala útokem nákupní centra, případně v nervovém vypětí dokončuje přípravné práce na největší svátek konzumu v roce, přijíždíme do Třebíče. Při sjezdu z dálnice u Velkého Meziříčí sněží. Krajina Vysočiny tím dostává další z mnoha svých kouzelných odstínů.
Autor textu má k městu, které je od roku 2003 zařazeno do registru světového dědictví UNESCO, osobní vztah a řadu silných vzpomínek na to, co v něm prožil. Například to, když mu na přelomu tisíciletí domluvil spolužák, kamarád a velký třebíčský patriot Milan v pátek odpoledne vstup do věže kostela svatého Martina. A spolužáci a kamarádi z univerzity vydatně posilnění pivem a rumem po dlouhé cestě z Ostravy se chopili lana a rozezněli kostelní zvon.

Ale také vzpomínky na setkání s tehdy devadesátiletým Bohumírem Pavlíkem, které od osmdesátých let dvě desetiletí bojoval za záchranu zdevastovaného židovského hřbitova, na jehož stavu se podepsalo čtyřicet let komunistické devastace poté, kdy byli Židé kvůli odpornému nacistickému režimu z města během druhé světové války deportováni....jejich další krutý osud ve vyhlazovacích táborech ve východní Evropě je více než dobře známý... To, jak hřbitov vypadá v současnosti, je jeho zásluha. Zaslouží si za to ohromný respekt.

Ale také melancholické vzpomínky na cestu krásnou krajinou jižní Vysočiny mezi Třebíčí a jediným vysočinským vinohradem pod zámkem Sádek, nebo méně melancholické útržky na cestu z Třebíče do Jaroměřic nad Rokytnou v době vrcholících letních žní. Myslivci vandrovnickou výpravu ve složení jeden chlap a tři ženy u lesa zastavili s dotazem, kde budeme nocovat. Když jsme ukázali na nedaleký les, myslivec odvětil: Tam vás sežerou prasata, co vyhnaly kombajny z obilí. Noc byla divoká, ale všichni ji přežili ve zdraví. Krásné jsou i vzpomínky na putování podél jarní rozvodněné Jihlavy mezi Třebíčí a Bransouzi….nebo na koupání v rozdivočené řece během jarního tání sněhu s lahví rumu v ruce…

Teď je konec roku 2018 a předvánoční Třebíč podřimuje. Hotel s objednaným noclehem nás přivítá zamčenými dveřmi a nefungující restaurací. Majitelka se po telefonátu přiřítí za pár minut, prudce zabrzdí škodovku, vyskočí z auta a vše nám vysvětluje. O hotel je velký zájem, mají vlastně pořád plno, bude se u nich natáčet film. Jen jim včera začala vánoční sezóna. Když otevře recepci, je jasně cítit zatuchlost prostoru. Tady fakt úplně nežije. Pokoj ale v pohodě, správně přetopeno, jak mi Češi/Moravané/Slezané máme rádi, smí se pejsek…tak co.

Maminka provozovatelky, která nám druhý den v uzavřené restauraci chystá snídani, dceru mírně koriguje a je výrazně upřímnější. V létě jsou festivaly, to je plno, jinak od září chcípnul pes a turistika ve městě nijak zvlášť nefrčí. Obchodní prostory na náměstí jsou často prázdné proto, že majitelé (i město) chtějí nehorázné nájmy, na které nejsou schopni obchodníci vydělat ani náhodou. Přes křižovatku cestou na náměstí je sice nalevo non stop bar pro silnější povahy, naproti je ale nově vybudovaný Sultán Kebab, který frčí od rána do noci. Pak se v tom vyznejte.
Na náměstí je poslední den adventních trhů. Celkem zajímavá nabídka místních dobrot z Vysočiny za rozumnou cenu. A také teplé ponožky z ovčí vlny, případně z velblouda. Tři páry za 270 korun. Před týdnem jsem stejné koupil ve Frýdku-Místku za 130 kaček. I to je kapitalismus. Obecně je Třebíč mírně dražší město, než je u nás ve srovnatelně velkých městech zvykem. Můžeme to přikládat třeba tomu, že hodně lidí pracuje v jaderné elektrárně v Dukovanech, kde se přece jen nemaká za patnáct tisíc hrubého.
Pohled na Třebíč z Masarykovy vyhlídky nad řekou Jihlavou je impozantní, vystoupat k místu můžete od řeky při přechodu mostu v Soukenické ulici, z parku Hrádek, nebo z druhé strany skalního masivu ze Zdislaviny ulice.
Úchvatné panorama vytváří především skalnaté údolí, nad nímž se tyčí monumentální Bazilika svatého Prokopa. Místo s úžasnou atmosférou. Pod sebou máme židovskou čtvrť. Unikátní místo chráněné v registru UNESCO. Nad námi je park Hrádek, jehož název je odvozený od nedaleké zříceniny středověké bašty – místo jak dělané pro venčení pejska (v případě autora textu, který bránil hárající irskou setřici před hormonálním nájezdem zlatého retrívra a hnědého labradora).

Pravda je taková, že pro ty, kdo si představují malebnou UNESCO lokalitu ve stylu Telč nebo Český Krumlov, čeká zklamání. Řada domků, domků, budov v Židech – jak se tady říká – není v úplně perfektním stavu. Upřímně – některé působí dost zchátrale, opuštěně a turistika v předvánočním období tu zrovna nefrčí. Stejně tak působí dost zanedbaně domy na druhé straně řeky vedle náměstí. …třeba ten s nápisem Hasso Móda.

Ale nemůžeme generalizovat. Například nejvýznamnější továrna na výrobu kůží v Třebíči – Subakova koželužna – je z velké části opravena a bydlí v ní lidé. I když další stavby kolem opravené části jsou v dezolátním stavu. Perfektní je také zadní synagoga s informačním centrem a nabídkou zajímavých produktů s židovsko-třebíčským motivem….Košer káva – no, nekupte to jako dárek k Vánocům.
prostě Třebíč je město kontrastů…Na jednu stranu intelektuálně-umělecký podnik Café Art v Židech, nebo chlapci, kteří jako jediní u nás začali vyrábět luxusní single malt whisky TREBITSCH se stylovým podnikem na hranici Židů. A pár desítek metrů od nich rozpadající se budova restaurace Na Staré radnici na Žerotínově náměstí. A vtipné…přes ulici v rozpadajícím se baráku místní buňka ANO 2011. Vidělo to Ábéčko? To tedy není na pochvalu, to je na trest. Deset kosteleckých párků povinně každý den do příštích voleb.

Z Žerotínova náměstí musíte vystoupat k Bazilice svatého Prokopa. Třebíč máte pod sebou jako dlani, tu část řeky, kde se nacházíte, ale i tu opačnou s působivým Borovinským mostem (známý jako most sebevrahů) z konce devatenáctého století. Ostatně lokalita skalnatého Libušina údolí pod mostem s Máchovým jezírkem a bývalou vodárenskou věží z 30. let minulého století nad údolím, z níž vznikla před několika lety po rekonstrukci rozhledna s krásným výhledem na město, patří k jedněm z nejkrásnějších v Třebíči vůbec.
Atmosféra uvnitř monumentální stavby Svatého Prokopa s románsko-gotickými prvky je extrémně silná. Kdo nemá srdce z kamene, musí se poprvé, když otevře těžké dveře a vstoupí do impozantního prostoru, který v sobě nese tolik z naší minulosti, zachvět.

V předvánočním období se tu zdobí vánoční stromečky a panuje veselá nálada. Že má místo neuvěřitelnou sílu cítíte, i když jdete pozdě večer, nebo naopak brzy ráno podél řeky po Svojsíkově nábřeží a osvětlený areál baziliky a přilehlého zámku máte naproti sobě. Klenot se odráží ve vodách Jihlavy a máte zrcadlově dvojnásobný zážitek. Potom zapomenete i na to, že procházka po nábřeží také není zrovna cestou kolem výstavně a odpovědně udržovaných baráků.

Karlovo náměstí v Třebíči je jedním z největších u nás. Na jeho nároží najdete například sgrafiti bohatě zdobený renesanční Malovaný dům. Náměstí ale dostalo během socialistického budování řadu ran v podobě nechutných nákupních center, hotelů a dalších ukázek socialistické estetiky, kterých se zbavit nedokáže. Malebnost tedy nečekejte.

A ještě jedna vzpomínka. Autor textu permanentně na kolejích mezi rodným Táborem a moravskoslezským regionem střídal trasu přes Prahu s trasou přes Brno na ose Tábor – Horní Cerekev – Třebíč – Jihlava – Brno – Přerov – Ostrava. Bylo to kratší o sto kilometrů, pomalejší o dvě hodiny a levnější o pár piv. Hned naproti třebíčskému nádraží jste si tenkrát mohli vybrat ze dvou podniků…řekněme nižší estetické i cenové kategorie… s neodolatelným kouzlem pro milovníky putyk, hospod, zahulených podniků, levného piva a levného turka s rumem…UNESCO neUNESCO…spousta takových podniků v Třebíči pořád zůstalo. I to má své kouzlo.

Třebíč je město plné kontrastů. Úchvatná bazilika, do toho odporná socialistická výstavba, která vás přivítá, když do něj vjíždíte. Unikátní židovská čtvrť, kde byste čekali, že bude potenciál místa využit v nesrovnatelně větší míře, než jsou jen letní festivaly a spánek v dalších ročních obdobích. Rozlehlé sídliště pro zaměstnance Dukovan a odporné socialistické stavby uprostřed historického města, které jsou symbolem nevkusu bývalého režimu....

Když jsem byl ve městě krátce po jeho zařazení do registru světového dědictví, čekal jsem dynamický rozvoj. Ten nenastal. Přitom je to skvělé místo pro start výletů po krásném okolí vysočinské krajiny.
Jeďte do Třebíče. To město si to zaslouží.

PS. Ani před Vánoci jsme nebyli v Třebíči jediní turisté. Na Havlíčkově nábřeží jsme potkali Milana s partnerkou…z Prahy, padesátníci, strávili na Třebíčsku pět dnů…Tak jsme se navzájem vyfotili na lávce plk. Svobody. Takže dobrý...

Sedáme do auta a vyrážíme po zasněžené silnici směr Tábor. Vánoce se blíží. Ale žádná dálnice. Pěkně po vysočinsku...Okříšky, Brtnice, JIhlava, Humpolec, Želiv, Pacov...ale o tom jindy.