Lodž: Opičky v temných zákoutích pulsujícího velkoměsta

Polská minulost, současnost a budoucnost v koncentrované podobě. To je Lodž. Samotné město, ale i putování do něj z České republiky vzbuzuje nesčetně otázek. O Polácích i o nás  

Poskakujícím autem po mírně nevydařené stavbě dálnice vyjíždíme odpoledne z Ostravy. Směr Lodž. Minulá návštěv byla krátká, neúplná. Město koncentrující v sobě slavnou minulost – ta nebyla moc polská, ale spíše židovská a německá; děsivou periodu druhé světové války – ta byla německá s obětmi na židovské straně; ospalost a chátrání při budování socialistické despocie po vzoru sovětských soudruhů a pokomunistické nadechování k nové budoucnosti, vyžaduje víc pozornosti, času a přemýšlení.

Neuvěřitelné. Při cestě do Čenstochové přijíždíme po jiné silnici než v létě. Po nové dálnici, která nás vyhodí těsně před městem, protože obchvat se ještě dokončuje. 40 kilometrů nové dálnice v kuse. Jak je to možné? Pro Čecha zvyklého na modernizace a výstavby čtyř či pětikilometrových úseků dálnic něco neslýchaného. A další neslýchanost. Rychlostní silnice mezi Čenstochovou a Piotrkówem se rekonstruuje v celé délce – považte 80 kilometrů. Prostě půlka jezdí, půlka se staví. Pak naopak a bude hotovo. A maká se i v pátek a NEDĚLI odpoledne. Na konci listopadu. V pátek se projíždí dost pomalu, v neděli zpět bez problémů. Kolapsy během jízdy nejsou, místy je třeba nejvyšší obezřetnosti.
 

Polsko vás při mrazivém konci listopadu přivítá smogem a těžko dýchatelným šedivým vzduchem s odérem uhlí. A platí to jak pro česko-polskou hranici u Bohumína, tak Čenstochovou, Radomsko, Piotrków nebo Lodž. Jedna věc je, co v kotli spalujete – v tom případě uhlí, druhá věc – v jakém kotli to spalujete. Na tom by bylo třeba zapracovat…Na obou stranách hranice – jen to Polsko je jaksi výrazně rozlehlejší, na uhlí závislé více, a proto Vaše plíce více trpí. Ale i psychika…ranní pohled na Lodž z jedenáctého patra retrosocialistického hotelu Swiatowít je mírně depresivní, šedivý…smog jak poklice nad velkoměstem. Pak vyjde slunce, zafouká trochu vítr, lidi spí a ráno netopí, tak se to během brzkých ranních hodin trochu zlepší. Další dávka přijde až odpoledne.

Lodž nás vítá jako evropské velkoměsto. Velká sídliště na kraji města jsou opravená, dálnice je kapacitně naddimenzovaná, při příjezdu do centra projíždíme řadou nových kancelářských a bytových komplexů. Četné mrakodrapy se staví.

Lodž je kromě historie znamením kontrastů i dneska. Vybudovaly se nové mrakodrapy, supermoderní vlaková a autobusové nádraží pod zemí v části, která si říká Nové centrum Lodže. Impozantně se přestavěly historické textilní fabriky nebo elektrárny na vzdělávací centra, ekonomicko-administrativně-obchodní objekty, kreativní a umělecká centra, hipsterské restaurace a kavárny. O těch nejzajímavějších projektech někdy příště…
 

A pak je tu centrum, které v případě Lodže může nejlépe reprezentovat Piotrkowská ulice. Téměř pět kilometrů dlouhá tempa, centrum společenského vyžití, plná hipsterských podniků, sídlo úřadů i významných firem a korporací. V pátek večer a celý víkend (s výjimkou rána, kdy se dospává náročná předchozí noc) je třída plná lidí. Cool ulice. Ale taky má svá temná zákoutí a části výstavnější, i ty méně výstavné.

Oproti tomu je Lodž také město ruin. A to velmi rozlehlých. Řada rozlehlých fabrik na své oživení – nebo demolici – čeká. A čas pracuje. Ale je třeba přiznat, že na velké části z nich jsou vyvěšené billboardy, které popisují, jaká investice zde vyroste. Takže vize tady je. Jestli bude realizovaná…uvidíme.

A pak je tu bývalé židovské ghetto. Druhé největší v Polsko po Varšavě a se stejně tragickým osudem jeho obyvatel. Psal jsem o tom trochu zde a zde, ale ještě se k tomu vrátím. Po návštěvě Chelmna nad Nerem, kde většina místních tragicky zahynula, vybaven novými informacemi, a především pocity. Možná je to s ohledem na toto místo nepatřičné napsat. Ale ani dnes nejsou Baluty – jak se čtvrť jmenuje - při procházkou Lodží evidentně nejpříjemnějším místem pro život. Ano, postavilo se tady za socialismu docela dost paneláků, v nichž některé jsou solidně zrekonstruované. Řekli bychom obdobně jako u nás. Pak je tu ale mezi nimi řada starší zástavby dost často v dezolátním stavu s typickými kůlnami, garážemi, které určitě stavebně oficiálně neexistují, dvorky a temnými zákoutími. Místy formát sociálně vyloučené lokality.

Řekněme, že Piotrkowská jako hlavní tepna začíná v jižní části širšího centra u Bílé fabriky, kde je v současnosti hlavní městské muzeum reflektující slávu textilního průmyslu ve městě, a parku Wladyslawa Reymonta, který Lodž ztvárnil ve slavném románu Země Zaslíbená. Park – krásný, Muzeum – paráda zčásti za evropské peníze (jako většina realizací v Lodži). Piotrkowská a její okolí je ve své dolní části ale značně zanedbané. Vidíte domy ve stavech, který bychom u nás nazvali s výjimkou vyloučených lokalit za obtížně obyvatelné, ale tady se s nich normálně bydlí, jsou v nich obchody, restaurace a tak. A vedle toho super historické budovy i novostavby.

Takže postupně míjíte cestou mírně do kopce výstavní novorenesanční paláce bohatých – většinou židovských – textilních magnátů, v nichž v současnosti sídlí úřady, instituce, ale také třeba hipsterské podniky, nebo banky, které se prolínají s odpornou socialistickou zástavbou, případně domy v dost dezolátním stavu. Když z Piotrkowské odbočíte do zákoutí vedlejších uliček, průchodů, odlehlých koutů, na zemi většinou uvidíte děsivý…neskutečný nepořádek…bordel, chtělo by se říct.

A všude se povalují desítky opiček. Opička nebo-li malpka je půldecová, decová, dvojdecová… každému dle jeho chuti, síly, stavu peněženky a momentálnímu rozpoložení…lahvinka vodky nebo jiného alkoholu, kterou si Poláci s chutí kupují ve všudypřítomných malých prodejnách (na obchůdky řetězce Žabka nebo Leviatan narazíte každých několik desítek metrů). A vypijí ji hned několik metrů od obchodu – třeba při cestě do práce, do školy, z práce, ze školy. Prázdná lahvinka pak skončí někde v koutku, na trávníků nebo u kontejneru.
 

Řekněme, že nejvýstavnější část Piotrkowské se nachází zhruba v její polovině. V některých palácích v současnosti sídlí úřady (městské nebo vojvodské). Ale opět, platí to pouze pro samotnou městskou tepnu. Ukročíte pár metrů bokem a ocitnete se pár desítek let zpět. Takže například vstoupíte do typického prostoru pro textilní Lodž – rozlehlé fabriky z červených cihel, která byla částečně revitalizována. Takže tady najdete řadu cool hospůdek, barů, bister. Probíhá tu řada kulturních akcí, farmářské trhy…Projdete pasáží opravených hal a za nimi je…neskutečný bordel.
A samotná Piotrkowská po pátečním a sobotním mejdanu? V sedm ráno v okolí venčím setřici – směřujeme do blízkého parku, kterých je v Lodži řada, a reprezentativní třída je perfektně uklizená, dlažba vytřená. Po noční pitce, při níž vzduchem létají také prázdné lahve, ani památky.
 

Piotrkowská ulice končí na kruhovém náměstí Svobody. Jen kousek od Manufaktury jako nejpůsobivějšího příkladu toho, jak se dá naložit s historickým průmyslovým dědictvím. Město, kde bydlí autor tohoto textu, Frýdek-Místek by se v tomto ohledu mohlo výrazně přiučit. A hlavně majitel zdejších chátrajících objektů bývalých textilek. V Lodži je takových areálů mnoho. Některé našly nový život a nové využití. Některé skončily jako ruiny. Ale o tom až příště.