Proč jako zákazník bojkotuju marketingové triky?

Marketingové triky v obchodech nás mají přimět k nakupování věcí, které nechceme. Mě takové triky zaručeně otráví a vezmou chuť nakupovat. Naštve mě to. Často to zabalím a odejdu. Jo, to už musí být, abych si zboží koupila.

Na to, jak přitáhnout zákazníky k plným pultům a přimět je, aby do svých košíků či nákupních vozíků hodili i to, pro co do obchodů vůbec nepřišli, existují školy a kurzy marketingu. Výzkumy se zaměřují na to, jak zjistit, co zákazníky zaujme nejvíc. Kam v obchodě umístit konkrétní druh zboží, aby byla velká šance, že to na zákazníka zabere.

ČÍM MASIVNĚJŠÍ A AGRESIVNĚJŠÍ REKLAMA, TÍM MÁ VÝROBEK U MĚ SMŮLU

Nevím, jak to působí na vás, ale na mě většina marketingových triků nepůsobí. Například když začne masivní reklama v rádiu, televizi a novinách na nějaký výrobek, tak se ve mně něco „šprajcne“ a já si to záměrně nekoupím. Prostě nemůžu. Objeví se ve mně jakýsi blok. Výrobek mě absolutně nezajímá.

Teprve se zpožděním několika měsíců či let (podle toho, jak moc je reklamní kampaň na výrobek agresivní) si ho koupím. Pokud se tedy ujal na trhu. Výhodu to má. Je prověřený, lidé ho kupují leta a zdá se, že bude nejspíš dobrý.

STĚHOVÁNÍ ZBOŽÍ PO OBCHODECH

Tak tohle je přesně to, co absolutně nesnáším! Jedná se o marketingové „učení“, které hlásá, že výrobek, který je na jednom místě, už oslovil určité množství zákazníků a ty jsou vůči němu imunní. Proto je třeba výrobek přesunout na jiné místo, kde osloví nejen nové zákazníky, ale možná i ty původní, kteří napoprvé „nezabrali“.

Uvedu názorný příklad z prodejny oblečení švédského řetězce H&M. Procházím obchodním centrem Forum v Ústí nad Labem a zajdu do H&M. Nedaleko od vstupu mě upoutají šaty. Prohlížím si je a zkoumám materiál, ověřuji, zda mají moji velikost, řeším střih a cenu. Šaty na ramínku pověsím zpátky mezi ostatní a odcházím domů. Když už něco kupuji, beru si den či dva na rozmyšlenou.

Cestou domů a během večeře začínám snít o šatech. Usínám. V noci se mi zdá sen o šatech… Stále zvažuji, zda šaty nutně potřebuji. Další den je rozhodnuto! Šaty se mi hodí a jsou po všech stránkách vyhovující. Doplňky k nim mám a rozhodně je unosím, nebudou v mém šatníku „zahálet“.

Odpoledne se vydávám celá natěšená do prodejny H&M. Na místě, kde ale byly před dvěma dny, jsou džíny. Zmateně se rozhlížím kolem, ale šaty nikde. Někdo je koupil! Jsou pryč. Zaváhala jsem. Mám smůlu.

Propadám beznaději! Ráda bych se někoho zeptala. Co kdyby náhodou ještě měly nějaké třeba ve skladu… Musím projít polovinu obchodu, než někoho najdu. Taky jste si všimli, že v určitých obchodech jste sami a není se koho zeptat? I tohle je něco, co mi leze na nervy.

Obracím se na mladičkou, asi dvacetiletou dívku, která v H&M pracuje.

• „Dobrý den, prosím vás, byla jsem tady před dvěma dny a líbily se mi jedny šaty… Ale už je zřejmě nemáte… Nemáte ještě nějaké třeba ve skladu?“
• „A kde jste je viděla?“ zeptá se mě mladá dívka.
• „Pojďte prosím se mnou,“ řeknu a vedu ji přes půl prodejny na místo, kde byly šaty.

Slečna se rozhlíží kolem.

• „Já jsem tady nebyla, měla jsem dovolenou,“ odpoví. „Jak vypadaly?“
• „Byly černé, v délce ke kolenům a z úpletu.“
• „Už vím,“ řekne slečna, usměje se a vede mě opět přes půl prodejny jinam. „Jsou to ony?“
• „To jsou přesně ty šaty!“ rozzářím se a vděčně děkuji.
• „Tak fajn,“ řekne spokojeně slečna.
• „Tohle se mi nestalo poprvé. Můžete mi prosím vás říct, proč to zboží pořád stěhujete? Já pak u vás nic nemůžu najít!“
• „To tak musí být. Rozkaz shora. To je proto, aby se to dobře prodávalo,“ odpovídá slečna.

Pochybuji o tom… Aby se to dobře prodávalo? Když to zákazník nemůže najít?! No nic, beru šaty, odcházím do kabinky, abych si je vyzkoušela. Už předem vím, že mi budou. Jsem švadlena a dovedu to odhadnout předem. Šaty mi sedí perfektně, jak jsem předpokládala. Odcházím ke kase, platím a domů odcházím s novými šaty.

Tentokrát to za to stálo. Ale často to zabalím a jdu domů. Když se mi tohle totiž stane několikrát za sebou - hledám zboží a nemohu ho najít (přitom na místě bylo před dvěma třemi dny), ale zase ho přestěhovali z marketingových důvodů, tak to prostě vzdám. Jednoduše mě to nebaví. Jako zákazník musím překonávat tolik překážek, že mě to odradí od koupě. Museli by mít něco, co by opravdu stálo hodně za to (např. oblíbené šaty, které jsem měla před mnoha lety, unosila je, a které nemohu sehnat mnoho let).

Nejsem jediná, komu stěhování zboží vadí. Hovořila jsem o tom se svou sedmdesátiletou sousedkou a vnímá to stejně. Stěhování zboží jí vadí. Přitom se to neděje jenom s oblečením, ale i s knihami, potravinami, elektronikou… Sousedka je na rozdíl ode mě radikálnější. Jakmile něco nenajde na svém místě, kde to několik let s oblibou kupovala, tak se sebere a jde ke konkurenci. Jak s oblibou říkává: „Už je mi tolik let, že nebudu ztrácet čas s tím, abych po tom pátrala!“

Právě tato sousedka má dceru, která jezdí po nejrůznějších obchodech a rozváží zboží. Následně ho rovná do regálů. Zboží podle marketingových plánů také velice často stěhuje z jednoho místa prodejny na druhé. Jak jsem pochopila, přesun zboží obnáší většinu pracovní náplně. Pomalu to v jejím případě odnášejí ruce, záda, páteř…

VYPOČÍTEJ SI SLEVU SÁM!

Dalším marketingových trikem, který mě měl ohromit, tentokrát v obchodním řetězci s oblečením C&A, bylo, že si jako zákaznice vypočítám konečnou cenu sama. Nevím, zda tyhle akce proběhly někde jinde než v Ústí nad Labem, ale raději to popíši.

Během července jsem zašla do prodejny C&A. Všude byly velké slevy a já jsem potřebovala novou bundu na podzim. Když jsem se podívala na několik visaček připevněným k oblečení, byly ceny již snížené. Ale všude po obchodech byly nápisy, které nadšeně hlásaly, abych si vypočítala ještě nižší cenu.

Jak ještě nižší cenu? Nechápala jsem to. Zašla jsem k pokladně a prodavačka mi řekla, že podle toho, jaký puntík bude na visačce zboží, tak bude cena ještě o určitá procenta nižší.

Nad každým stojanem či regálem byla upevněná cedule, která hlásala: Žlutý puntík = 20% sleva, červený puntík = 30% sleva, modrý puntík = 50% sleva.

Prošla jsem celým obchodem a zjistila jsem, že si musím konečnou cenu skutečně vypočítat. Když se přiznám k tomu, že mám LMD – dyskalkulii, tedy, že neumím počítat téměř vůbec, slevy mě naštvaly! Proč musím jako zákazník počítat, kolik to nakonec bude stát?! Kdo tohle mohl vymyslet?! Proč to dělají zákazníkům těžké? Nemělo by být nakupování radost? Kdo z nás má rád počty?!

Pro ty, kdo netuší, JAK SE ŽIJE DYSKALKULIKŮM, doporučuji svůj článek z roku 2008. https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=45051

Naštvaně jsem se rozhlédla kolem a zjistila, že v obchodě není mnoho lidí. Že by je taky odradily počty? Ani bych se nedivila! Chvíli jsem nenápadně sledovala pár lidí, kteří se procházeli mezi stojany, a měli takové podivné obličeje bez výrazu. Prostě nic neříkali. Tedy na rozdíl od mé tváře – já jsem byla naštvaná.

Prohlédla jsem pár stojanů a objevila jsem nádhernou bavlněnou bundu v námořnické modré barvě. Dokonce měli i moji velikost! Visačka říkala, že stála původně kolem 1.300 Kč. Byla už jednou zlevněná. Puntík byl modrý.

Jediná početní záhada, kterou jsem díky neustálému trpělivému vysvětlování mého bývalého přítele zvládla, jsou procenta (abych vás pobavila, nyní bez velkého úspěchu trénujeme zlomky…). Ale procenta nedávám z hlavy. Jenže já jsem s sebou neměla kalkulačku. Nikdy jsem dosud konečnou cenu výrobku při nakupování počítat v obchodě nemusela. Pro normální lidi bez dyskalkulie žádný problém. Pro mě velký problém. Prohlédla jsem mobil, ale v novém mobilu jsem žádnou kalkulačku neobjevila. Fakt násobný problém.

Vysvětlovat prodavačkám, že neumím počítat, protože mi správně nepracuje mozek? To snad radši ne. Ze zkušenosti vím, že dyskalkulii pochopí málokdo. Ptát se na cenu? To mi přišlo tak ponižující, že jsem to zabalila a šla domů. Doma jsem si vzala kalkulačku a vypočítala konečnou cenu. Bunda by měla stát 419 Kč. Je to vůbec možné? Nespletla jsem se?! To snad ani není možné… Možná jsem to vypočítala špatně, napadlo mě.

Druhý den jsem se vydala do obchodu, čapla bundu a šla k pokladně. Tam jsem se zatajeným dechem očekávala konečnou cenu. Bylo to opravdu 419 Kč. Klaplo to. Ulevilo se mi, že jsem to početně zvládla! Zaplatila jsem a bundu uložila do batohu.

Pak jsem se porozhlédla po obchodě a po cedulích s barevnými puntíky. Upřímně? Byla jsem ráda, že už nic nepotřebuji.

Jen doufám, že až budou povánoční výprodeje, že C&A přijde s něčím lepším. Tohle mě osobně a všechny dyskalkuliky světa zaručeně odradí. Co třeba příště tahání slev z klobouku? Jako tahání králíků? Bylo by to originální, užili bysme si spoustu legrace a ještě by to ušetřilo velkou přípravu na slevovou akci. Rozhodně by prodavačky nemusely téměř na každou cenovku lepit barevné puntíky a na každý stojan a regál dávat cedule s tím, kolik daný puntík obsahuje slevu.

Krásné letní dny, a pozor na marketingové triky, Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie od autora s nickem pixels je zdarma ke stažení na pixabay.com zde:

https://pixabay.com/photos/blur-hanger-clothing-shopping-1850082/