Jak čtenáři mého blogu vzpomínali na srpen 1968

Ke 41. výročí srpnové okupace ČSSR jsem napsala blog o vzpomínkách mého táty. Vyzvala jsem čtenáře, aby se podělili, jak oni prožívali události kolem 20. srpna 1968. Příběhy, které mi poslali čtenáři, ukazují tragédii Československa, bezmoc lidí a beznaděj. Na historii bychom neměli nikdy zapomenout.

Některé osobní příběhy napsali čtenáři v diskusi, jiné jsem dostala e-mailem a pak jsem se ještě rozhodla „vytěžit" něco ze svého okolí. Kromě oprav slovosledu a gramatiky, jsem příběhy nechala téměř beze změn.

Jedná se o naprosto unikátní příběhy. Lidé nejrůznějšího věku prožívali příjezd vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa na různých místech. Všechny však spojuje beznaděj, bezmoc a strach, ale také vztek, který okupace přinesla.

Vzpomínky čtenářů na srpen 1968

Příběh první - Pietrolini - V srpnu roku 1968 jsem seděl před chatou a netušil jsem, že za pár hodin nám bude vrtulník lítat těsně nad komínem.

Příběh druhý - Orange Davídek - Když vzpomínám na 21. srpen 1968, cítím nekonečný smutek. Tento den mi vzal velmi mnoho. Uvědomoval jsem si to, i když jsem byl tehdy teprve studentem prvního ročníku gymnázia.

Příběh třetí - Ruda Neruda - V srpnu 1968 mi bylo pět let. Přesto mám pár vzpomínek, které se váží k okupaci. Jako obvykle jsem si s klukama hrál před domem na Praze 4 v Michli, kde jsme bydleli. Nezapomenu na vrtulníky létající nízko nad domy a na tanky, kterých byly v prvních dnech plné ulice. Také si vzpomínám na letáky, které se po přeletu vrtulníků snášely k zemi.

Příběh čtvrtý - Hasmen - Vím, co jsem dělal 21. srpna 1968. Bylo ráno a s bráchou jsme se koukali na tanky, auta na silnicích a letadla na nebi. Do Ruzyně to bylo asi 20 kilometrů a lítaly už docela nízko. Bohužel, žádné z nich nespadlo...

Příběh pátý - Forhend - Toho 20. srpna 1968 jsem jel na houby. Co se děje, jsem zaslechl z rádia v autobuse. Okamžitě jsem se vrátil hodem domů. V obchodech byly prázdné regály a jediné, co zbylo - lahve s jarem. A všude byly tanky... Pojala mě docela hrůza, co se bude dít dál.

Příběh šestý - Jana 555 - Ráno ve čtyři hodiny 20. srpna 1968 mě vzbudila ubrečená máma, abych si poslechla rozhlas. Byla jsem na prázdninách u babičky v Týně nad Vltavou. Celé dopoledne jsme potom pozorovaly bloudící tanky. Mládež se zorganizovala a zrušili jsme všechny ukazatele směru nebo jsme je aspoň převrátili. Bylo to od nás aspoň taková malá pomsta! To byla doba...

Příběh šestý - Akki - 20. srpna 1968 jsem byla sbalená na chmelovou brigádu. Měli jsme začít druhý den. Odjeli jsme o pár dní později a mezitím si vztekle zoufali. Lepili jsme plakáty a neustále jsme poslouchali rozhlas. Tedy až do té doby, než ho vypnuli.

Příběh sedmý - Důchodce - Tu šílenou záležitost ze srpna 1968 si pamatuji, jako by se stala včera. Měl jsem dva roky po vojně, byl jsem čerstvě ženatý a doma jsme měli syna. Bylo mu teprve půl roku. Od pondělí toho týdne jsem měl dovolenou. Byla středa, 20. srpna 1968 a my jsme se večer chystali s mojí tehdejší ženou, že půjdeme spát. Jen jsme ulehli, uslyšeli jsme pod okny hluk, auta a tanky. Z okna jsem viděl, jak se valí ten hnusný plechový cirkus s bílými pruhy dolů Jáchymovem, od německých hranic. Na tancích a autech seděli  umouněné, vyděšené mátohy. Byli připravení střílet. Bylo 22. 30 hod., když nám ty bratrské svině ukradli jedinou naději na lepší budoucnost. Dnes už víme, co bylo dál. Ale za celý zbytek svého života jsem nezažil mnoho takových chvil - bezmoci a zoufalých okamžiků.

Příběh osmý - Viveka 77 - V roce 1968 mi bylo 12 let a bydleli jsme na Slovensku. Večer před 20. srpnem 1968 jsme spolu s mým sedmiletým bráchou zalehli do postele a měli klidnou noc.  20. srpna byl den jako každý jiný... Ráno se do pokoje opřelo slunce a vešla babička. Automaticky začala rovnat věci a řekla: „Děcka, vstávejte! Je okupace." Babička se narodila v roce 1888 a prožila první i druhou světovou válku. To, že je válka, říkala tak rutinně a normálně, jako kdybychom to všichni znali... My jsme ale byli vykulení. Znělo to tak neskutečně! Šli jsme poslouchat rádio a televizi. Pamatuji si na tu bezmoc a hněv.

Příběh devátý - Stará kára - Ano, pamatuji si na 20. srpen 1968. Den předtím jsem šel spát a ráno jsem se divil, co je to za bordel, když nejezdí tramvaje.

Příběh desátý - Jirka - Trávil jsem srpen 1968 jako třináctiletý kluk v Protivíně u prababičky. Ráno mě probudila se slovy: "Jiříčku, vstávej! Je válka. Jsou tu Rusové." Bylo ji tehdy 92 let a dá se tušit, co všechno v životě zažila. Během dvou dnu se začaly valit tanky do městečka, jely na Budějovice. Na tancích seděly „mongolské" nechápavé obličeje, ovsem měly samopaly. Tak jsme s kamarády neváhali a šli si k řece pod mlýnem uříznout pěkné vidličky na praky, abychom měli také zbraně. Gumy jsme měli z poutě ze střelnice. S praky jsme se pak promenovali před tanky. Byli jsme totiž tenkrát ovlivnění filmy s Vinnetouem a silně jsme pociťovali křivdu. Pak mě vzal děda do Prahy, do rozstříleného Muzea. Ukazoval mi v sálech díry po salvách. Od té doby nemám rád ruskou kulturu (i když vím, že ti staří mistři za to nemůžou). Pak přišla normalizace...

Fotografie: www.flikr.com