Co dělat s presidentem Zemanem, který si vyřizuje účty s druhými na veřejnosti?

Státní návštěvu v Rakousku ohodnotil president Miloš Zeman jako uspokojivou. Po přečtení Zemanova projevu z 2. dubna 2019 určenou vídeňským krajanům, ji hodnotím zcela opačně. Je to tragédie. Ostuda. Hanba.

Zemanův projev se jeví na první pohled jako rozmluva, která se odehrává v zapadlé vídeňské špeluňce, kde si v tílku, teplákách a botaskách, nad sklenicí piva urovnává myšlenky a vzpomínky starý důchodce. Směje se nad tím, jak „jim to zase nandal“ a zároveň tím pobavil sám sebe.

Přečtěte si projev presidenta Miloše Zemana a udělejte si názor sami:

https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr/vybrane-projevy-a-rozhovory/projev-prezidenta-republiky-pri-setkani-s-krajany-ve-vidni-14686

Zemanova mluva působila roztříštěně, nebyl schopen udržet myšlenku. Chvílemi se vracel do minulosti ke vzdáleným vzpomínkám, chvílemi vzhlížel k budoucnosti, která se jeví spíše jako sci-fi (kanál Dunaj – Odra – Labe).

Bývalému dlouholetému starostovi Vídně Michaelu Häuplovi neváhal vmést do tváře, že vedení radnice nedala na podporu českojazyčné Komenského škole ve Vídni ani šilink. Když se nad tím podivoval, tak ho za to Zeman káral. Zeman si ale neověřil informace a pár dnů poté se ukázalo se, že to nebyl šilink, ale za posledních deset let podpora v přepočtu 40 milionů korun.

Urážel rakouské hostitele na jejich půdě, což si dovolí opravdu málokdo. President – nepresident.

Žádal o podporu hazardu českého podniku Sazka, když hovořil o expanzi na rakouském trhu.

Nechyběla ani pýcha na jeho třicetileté působení v politice a kam až to dotáhl, a samozřejmě samochvála (zřejmě podle rčení: „Když se nepochválím sám, nikdo jiný to za mě neudělá“).

Sám sebe jmenoval „sousedem“ v dobré společnosti českého krále Karla IV. a podnikatelů Tomáše a Jana Antonína Baťových.

Neváhal se označit za člověka upřímného, který nikdy nikomu nelichotí (když vidím nechutné podlézání ruskému presidentu Vladimíru Putinovi a čínskému presidentu Si Ťin-pchingovi, dělá se mi opravdu zle).

Tak opravdu nevím… Byla to jenom trapná komedie? Nebo spíš tragédie? Upřímně musel Zeman snad myslet jenom to, „jak si pochutná na obědě ve skvělé restauraci Plachutta, kde jsem byl naposledy před dvaceti lety ještě jako premiér, a doufám, že kvalita jejich stravy se určitě nezhoršila.“

Co tedy dělat s prostořekým presidentem České republiky? A je nějaká šance na zlepšení, když si sám Zeman myslí, jak všechno řekl a udělal dobře?

Ráda vzpomínám na svá studia teologie. V paměti mi uvízl příběh, který jsem slyšela asi před dvaceti roky. Při studiu předmětu psychologie a pastorační péče nám tehdy vyprávěl učitel o jednom starém kazateli, který patřil k pilířům církve. Byl to vážený muž. Milující manžel, otec několika dětí a vnoučat, milovaný kazatel církve. Když odešel do penze, a nahradil ho mladší kazatel, zůstal se svou rodinou v církvi. Bylo mu snad přes osmdesát let. Jednoho dne na nedělní bohoslužbě, jak bylo v církvi zvykem, se postavil a začal se modlit. Všem přítomným spadla čelist a celá církev utichla. Nešlo totiž o obyčejnou modlitbu, ale vyřizování si účtů s druhými, slova plná zášti, nenávisti, zloby a hněvu doprovázela notná dávka sprostých slov. Zkrátka onen milovaný člen církve hovořil jako dlaždič a hrnulo se to z něj jako z kanálu. Když si to s lidmi „vyřídil“, modlitbu ukončil klasickým amen. Všichni byli v šoku, až na něj. On si nebyl vědom, že by udělal něco špatného.

Tehdy nám učitel řekl, stejně jako rodině, která se na něj s prosbou o pomoc obrátila, že je důležité nenechávat si žádné zlo ve svém srdci. Každou hořkost, zlobu, nenávist, ale i křivdu, zranění a bolest ihned odevzdávat Bohu a odpouštět, urovnat vztahy s lidmi, pokud možno ihned. Pokud se to nechává celé roky být a v člověku se zlo hromadí, může se to stát rozbuškou v tu nejméně vhodnou chvíli. Ve stáří, kdy se zjevuje pravý charakter a člověk už nic nepředstírá, vycházejí najevo i stránky temnější. Stejně jako u onoho bývalého kazatele.

A co napsat závěrem o presidentu Zemanovi? Ten si nebral servírky ani před dvaceti lety. Nyní, když má téměř neomezenou moc a vliv a je obklopen lidmi pochlebujícími, je jako rozjetý vlak a jen tak se nezastaví. Nejsem pesimista, ale v tomto ohledu se obávám, že projev před vídeňskými krajany byl jenom začátek…

Krásné jarní dny Vám přeje Vaše Hana Rebeka Šiander