Tělocvik za bolševika

Začátek školního roku přinesl i na náš blog spoustu článků věnovaných žactvu, od nedávno oživlé sexuální výchovy, přes třeba vrcholový sport až po fyzické tresty pro dareby. Možná neuškodí připomenout taky něco málo z historie rekreačního sportu na školách za totality, podle známého,  že všechno souvisí se vším. Dávno je totiž vyzkoušeno, že čím víc se žáci vyřádí při sportovních aktivitách, tím jsou menší problémy s jejich chováním, včetně potlačení experimentů třeba právě v sexu.

V tom může sehrát důležitou roli sice rekreační ale organizovaný sport, právě na školní půdě. Vrcholových mladých sportovců bude vždy jen zanedbatelný počet, kdežto školních i meziškolních turnajů a závodů se může zůčastňovat  prakticky každý školák, přinejmenším aspoň kvalifikačních kol. V tomto smyslu si myslím, že za proklínanou totalitou dnes poněkud zaostáváme. Vedle často zesměšňované spartakiády si ze základky na přelomu padesátých a šedesátých let  pamatuji bezpočet turnajů mezi školami v rámci SHM -sportovních her mládeže. Včetně třeba pravidelné celoškolní olympiády v atletice, která měla jistě bouřlivější atmosféru než dnešní atletické ligy profesionálů, které probíhají často téměř bez diváků.

Je třeba zdůraznit, že nic z toho vůbec nezatěžovalo kasu rodičů, protože sportovní vybavení bylo k dispozici zdarma, stejně jako tréninky ve školních tělocvičnách, kam nás často pouštěl školník jen tak i třeba během víkendů. Doufejme, že tomu je tak z větší části i dnes, v každém případě ale chybí víc propagace. Těžko si lze dnes přestavit, že by třeba finále SHM neregistrovaných žáků v hokeji živě přenášela televize, tak jako tomu bylo dřív.

Určitě by nebylo na škodu, kdyby i komerční televize jednou vynechaly pořad o tom, která silikonová kráska se za poslední týden stihla pomilovat s nejvíce celebritami, a místo toho udělaly reportáž třeba o schopném tělocvikáři, který nemá nejmenší problémy s kázní. Jednoduše proto, že má tu proslulou přirozenou autoritu. Nedávno jsem se náhodou bavil s mladým tělocvikářem a současně i ajťákem, který můj dotaz na to, jestli nemá problémy s chováním svých žáků, chápal jen s obtížemi. Jistě proto, že ani ten nejproblémovější žák si v jeho hodinách na žádnou lumpárnu ani nevzpomene. Jistěže IT nebo tělocvik nejsou třeba matematikou, ale pokud by na všech školách sekali žáci dobrotu aspoň v těchto předmětech, je pravděpodobné, že by se to projevilo kladně i v ostatních.

Tady mají naše média zcela jistě pořád velký dluh. Takovým schopným učitelům se téměř nevěnují, reportáže z jejich tříd nedělají. Možná by to bylo mnohem prospěšnější, než nějaké plkání odborníků v televizi, či téměř vědecké ale nepoužitelné rozbory o tom, jak zajistit na školách klid a pořádek.

Jako vzpomínka na tělocvikáře s přirozenou autoritou během  dávných totalitních let ukázka

z knihy Beetles, o tom jak si poradil s šikanou:

Skončil trénink školního mančaftu v basketu. Chystali jsme se pod sprchy,

až na Pavla, který se už oblékal, když se vrátil trenér zvaný Kotleta. Říkalo

se mu tak proto, že nezbedníky trestal vytaháním za kotlety. Machrování

a vyvyšování bez pardonu odsuzoval. Jako před rokem, když jsme poprvé

přišli do hokejové šatny se staršími deváťáky. Dva z nich, kteří přešli z jiné

školy a Kotletu dobře neznali, nás mladší vystrkovali do chodby:

„Odchod, počkejte až se převlíknem. Ať máme pohodlíčko.“

Ostatní se jen potutelně usmívali, což nás zaskočilo. Nemůžou se nás

zastat? Pořád jsme nechápali, mazáci tedy doplnili:

„Mistři potřebují prostor, holubi můžou počkat.“

To zaslechl přicházející Kotleta:

„Pánové, to jako – domyšleno do důsledků – nebudete holubům ani

nahrávat?“

Pak měli oba frajeři možnost přesvědčit se na vlastní kotletu o výstižnosti

Kotletovy přezdívky. Nebylo o co stát. Poznal jsem to v utkání proti

Jarošce. Nemohl jsem trefit koš, nedal jsem ani jednu šestku. Začal jsem

totiž chodit do boxu a před zápasem byl na tréninku. Potom na kolo a na

košandu jsem přijel těsně před zahájením. Kotleta nic neřekl, asi mě - coby

pivota - nechtěl rozptylovat. Mezi rohovníky jsem se neulejval, bylo to vidět.

Hrál jsem mizerně a vynikal jen ve faulech. Naštěstí jsme vyhráli, nejspíš

proto, že jsem se brzy vyfauloval a nemohl hru dlouho kazit. Když po

zápase Kotleta kluky chválil, zeptal se, jestli jsem zapomněl hrát košíkovou.

Takovou potupu jsem nemohl dopustit, tak jsem podal vysvětlení o mlácení

do boxerského pytle a přesunu na kole. Aby bylo zřejmé, jaký jsem

borec, že jsem po takové námaze dokázal ještě obstojně hrát.

Kotleta si to nemyslel, přistoupil ke mně a chytl mě za kotletu. Už jsem

se zvedal na špičky, natažen jak šňůra, bolest se stávala nesnesitelnou,

když Kotleta povolil. Kotletu je lepší nedráždit, což teď dojde i dvěma

deváťákům. Pro úplnost Kotleta dodal:

„Abyste věděli, jsme tady jedním mužstvem! Pokud nějaký tupínek

nechápe, ať si všimne, že ani v nároďáku nejsou všichni hráči stejně

staří!“

A byl klid. Trest to byl nepříjemný, většinou však stačila jedna lekce. Spokojen

byl i ten, kdo si ji zopakoval. Na rozdíl od jiných učitelů Kotleta prohřešek

dál nerozmazával. Jako jeden z mála také nepoužíval povýšeného

označení vy puberťáci jedni.

Ještě jedna ukázka z knihy Beetles dokládá, jak se taková přirozená autorita nabývá:

Snaha nestačí

Udělal jsem první krok a bez otálení se vypravil pro mastičku na Aleniny

bolístky. Nebyl jsem jak typický Čech v reportáži ze sprintu na 100 metrů.

Závodili s ním ještě Američan a Rus, kteří po výstřelu bleskově vyrazili,

kdežto Čech začal přemýšlet, jak by se co nejrychleji dostal k cíli. Nejen to,

přes neúspěch v drogerii jsem akci úspěšně dovršil v lékárně.

Zvednout kotouč jsem tedy jen nezkoušel, ale opravdu jej zvedl. Přesně

podle názorného příkladu Kotlety na hokejovém tréninku. Pořád nám vyčítal,

že se málo vracíme do obranného pásma. Bodejť by jo, každý chtěl

dávat góly a to je u vlastní branky těžké, leda tak vlastence. Po našich chabých

výmluvách, že se o vracení snažíme, s námi udělal pokus. Položil

na mantinel puky a řekl, ať se je snažíme zvednout. Za bouřlivého smíchu

každý z nás v mžiku třímal nad hlavou ten svůj. Pak následovala pointa,

zase nás dostal:

„Řekl jsem, abyste se snažili puk zvednout, ne abyste ho zvedli!“ S těmi

slovy puk jen pozvedl a položil zpět.

„O něco se snažit, něco zkusit, to je úplně jiné, než to doopravdy udělat,

všímáte si rozdílu? Nic proti snaze, je to pěkná vlastnost, ale jen pro amatéry.

Snad chápete, že vaše snaha vracet se mně nestačí. Chci po vás, abyste

se nejen vra ce li, ale při protiútoku se skutečně vrá ti li!“

Kotleta se nikdy nevyvyšoval. Ani nemusel, byl všemi obdivovaný tělocvikář

a zeměpisář. Machr na košandu, prvoligový rozhodčí, znal hokej a další

sporty, takže byl trenérem školních družstev v různých soutěžích. My, co

jsme školu reprezentovali, jsme to u něj měli dobré. Nijak jsme toho nezneužívali,

zemák těžký nebyl a hřešit na to, že jsme jeho oblíbenci, by nám

přišlo hloupé. Tak jsme se raději vše o tom, co se těží na Urale či v Kuzbasu,

naučili. Ale líp nám šly automobilky v motorcity Detroitu nebo Niagarské

vodopády. Taky proto, že se v těch místech hrála National hockey league,

o které se mluvilo v Rádiu Kanada či na Hlasu Ameriky. Poslouchal jsem

hlavně česká vysílání těchto stanic. To jsem se naučil u kmocháčka. Zkoušel

jsem to i v angličtině, ale jen proto, že se mi to líbilo, ne že bych rozuměl.

Školní ruština mně platná nebyla a soukromé hodiny se ještě neprojevily.

Postupně jsem se lepšil a když jsem zachytil pár slovíček po sobě, byl jsem

připraven chodit po New Yorku. Školáckým chybám jsem se neubránil. Pořád

hlásili Boys of America, tak jsem si říkal, jací američtí hoši, ale zdálo se mi

to zajímavé. Až když jsem si překládal značku gramofirmy s obrázkem psa,

poslouchajícího gramofon, tak mě trklo. Pes poslouchal hlas svého pána,

His Master’s Voice. Jasně, když Hlas Ameriky, tak Voice of America. Vysvětlila

se i další záhada, spellovaná zkratka ví ou ej neboli VOA.

/Knižní ukázky z titulu Beetles /J.Kudrnáč/ poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ® /

 

Případné nové čtenáře iDNES si ještě dovolím upozornit na starší článek  Školní sex hýbe republikou, který už před rokem upozornil na to, že se doba pokud jde o vnímání sexu hodně změnila. Můžete si jej přečíst po kliknutí ZDE