Premiér Fischer je možná ještě pořád komunistou

16. června odhalil pomník k 60. výročí popravy Milady Horákové, Záviše Kalandry, Jana Buchala a Oldřicha Pecla pan premiér Jan Fischer. Např. jeho dřívější spolustraník a podobně proslulý komunista  M. Grebeníček se akce ale nezůčastnil. Což je škoda, protože ani jemu by jistě neuškodilo vyslechnutí projevu pana premiéra, který mj. řekl: " Dílo není klasickým pomníkem. Má připomínat morové sloupy, které lze najít na náměstích řady měst jako připomínku smrtelných epidemií a nemocí, které si vyžádaly mnoho lidských životů. Také před 60 lety byli naši rodiče a prarodiče zachváceni, v pravém slova smyslu, epidemií. Miliony občanů tehdejšího lidově demokratického Československa požadovaly přísné potrestání velezrádců, špionů či rozvratníků, jak tehdejší média nazývala obžalované v procesu s Miladou Horákovou."

Potud vše celkem v pořádku, kdyby se ovšem Jan Fischer sám aktivně na rozšiřování smrtelné epidemie komunismu nepodílel. I to by ještě tak nevadilo, epidemie může zasáhnout kohokoliv. Co ale musí vadit je to, že jsme pořád  ještě  od Jana Fischera jasně neslyšeli,  jak se léčil a jestli už je opravdu vyléčen. Hlavně také dosud nevíme, jestli skutečně už není členem komunistické strany. Kdy a jak jím přestal být, pokud tedy vůbec?  V prosinci 1989, v lednu 1990, nebo později, když už to bylo všechno "jisté"? A jak? Přestal chodit na schůze, dal písemnou výpověď?  Má vůbec nějaké potvrzení od KSČ, že vystoupil? A dospěl k rozhodnutí vystoupit z KSČ sám? Nebo třeba společně se svými dvěma ručiteli, kteří ho jako kandidáta KSČ dva roky vedli a sledovali, aby byla jistota, že do KSČ nevstupuje ze zištných a prospěchářských důvodů ale jen a jen kvůli svému přesvědčení?

Nezapomeňme, že snadno se do KSČ dostal jen dělník či rolník, protože nový pracující inteligent mohl být přijat jen tehdy, když se podařilo sehnat dva příslušníky jediné vedoucí třídy ve státě - dělníků a rolníků. Takže inteligenti museli už od posrpnové normalizace o členství vždy tvrdě bojovat. Ti co zakolísali v r. 1968 sháněli u známých kovaných a bezúhonných  soudruhů protekci, aby když už, tak byli jen vyškrtnuti a ne vyloučeni, protože potom se návrat do KSČ už stával téměř nemožným. A i později byla KSČ organizací přísně výběrovou či elitní,  jak bychom  řekli dnes.  

Ve velkém rozhovoru v Magazínu Dnes  19.11.2009 jindy ostrý  Tomáš Poláček prokázal  naprostou bezzubost,  takže rozhovor s premiérem Fischerem spíše připomíná propagační článek s nějakým hercem, který se možná mihl v nějakém dílu majora Zemana. Dvě stránky rozhovoru jsou sice věnovány totalitě, ovšem pouze fašistické. Komunistická totalita je odbyta dvěma miniodstavci, kdy ze sebe dělá pan premiír ovšem málem ještě hrdinu, když "několikrát nabídku ke členství v KSČ odmítl" aby pak dokonce přešel k protiútoku, že "těžko snáší kritiku od těch, kteří roku 1989 klepali na dveře stranických sekretariátů a dožadovali se vstupu, pak se to nestihlo a ono z toho dělají ctnost." Tímto ovšem pan premiér jen potvrzuje to, že KSČ opravdu nebrala každého.

Je jen škoda, že Jan Fischer ani v nejmenším nevrátil nynější demokratické společnosti její velkorysost, se kterou mu umožnila novou velkou kariéru bez ohledu na to, že byl /nebo stále je/ příslušníkem organizace, která dle jeho vlastních slov roznášela v naší zemi přes 40 let smrtelnou epidemii. Vůbec nám jako snad už bývalý soudruh nepomohl odhalit strukturu totalitní KSČ, vůbec nepřišel třeba s návrhem, aby všem bývalým členům KSČ byly sníženy důchody. To by byla věc, vždyť celá republika ví, že soudruzi měli vyšší výdělky jen proto, že byli dosazování na lépe placená místa nikoliv kvůli svému vzdělání a schopnostem, ale v drtivé většině jen kvůli tomu, že byli ve straně, která zemi ovládala pomocí zbraní armády, Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí. Jistěže byly výjimky, jako zrovna Jan Fischer, což potvrzuje i jeho nynější zařazení mezi elitní evropské úředníky. Ale takových bylo málo a těm by se mohli důchody ponechat. Tím spíš se měl zasadit o uveřejnění seznamů členů KSČ, podobně jako tomu bylo v případě StB, vždyť obě složky se na totalitě podílely ve vzájemné součinnosti.

Tuto šanci ovšem Jan Fischer ve funkci premiéra jak se zdá už promarnil, nestal se tím, kdo by se byť jen pokusil aspoň o částečnou nápravu "smrtelné epidemie komunismu" v naší zemi. Tak se přes všechny své pracovní úspěchy zařadil jen mezi další naše  exkomunistické tragédy, kteří pokud jde konkrétně o ně samotné, tak dělají jakoby se za totality nic nestalo. To jim ovšem nebrání v pronášení vzletných frází při kdejakých výročích, vždyť to je nic nestojí.