Pilulka na motocyklové Grand prix v Brně

 Bolševik sice po únoru 1948 zlikvidoval prakticky všechno, co by mohlo připomínat staré pořádky, od soukromníků všeho druhu až po sokoly, skauty a junáky, paradoxně ale ponechal v téměř nezměněné podobě dvě věci, zásadní aspoň pro brněnské kluky. Těmi byly mezinárodní výstavy a později veletrhy na brněnském výstavišti každé září, a srpnová Velká cena Československa - motocyklové mistrovství světa.

Díky tomu byli brněnští kluci zřejmě jedinými školáky totalitního Ćeskoslovenska, kteří se vždy těšili na konec prázdnin, protože to pro ně znamenalo bezprostřední setkání s celým světem. Navíc na Velké ceně  s úplným vyloučením jinak každodenně vnucovaného Sovětského svazu, protože žádný sovětský motocyklista pravděpodobně do Brna nikdy závodit nepřijel.  Na  výstavišti o pár dnů později sice  sovětské expozice byly, těm se ovšem už dalo úspěšně vyhýbat. Stejně to ani nebylo třeba, protože kluci každý den po škole a následném průniku do areálu výstavíště přes plot, obvykle  běželi přímo k ploše s vystavenými auty světových značek, kde většinou setrvávali až do závěrečné sirény.

Protože tyto příležitosti využívali nejen kluci, ale často i brněnští dospělí, měla komunistická propaganda v Brně mnohem těžší pozici, než v ostatních místech republiky. Vedle bezproblémového příjmu rakouské televize si totiž mohl každý Brňák dvakrát ročně ověřit i na vlastní oči, že Západ za námi nijak zvlášť nezaostává, jak se neustále pokoušel tvrdit komunistický tisk a další stranické sdělovací prostředky. Potvrdila mi to i diskuse na jednom z brněnských autorských čtení s Irenou Douskovou, autorkou Hrdého Budžese, která mi vyvrátila mé podezření, že ve své knížce dost přehání, pokud jde o socialistické nadšení jejích protagonistů. Vedle toho, že se Pražáci snažili o bezchybný socialistický přístup k životu hlavně proto, aby si nezavírali dvířka k dobrým zaměstnáním, od uplatnění na různých úřadech až třeba po vyslanectví, podporovala jejich politickou spořádanost i absence opravdu masové příležitosti setkání se světem, kterými byly pro Brňáky obě zmíněné akce.  Vysvětlení a vědecké zhodnocení tohoto jevu nám naši slovutní historici pořád dluží, věřme ale, že se jednou dočkáme.

Před půlnocí byla v televizi beseda o letošní Velké ceně s její ředitelkou paní Ulmanovou, která zmínila jako její největší ohrožení počasí,  které může pokazit celoroční obětavou práci všech organizátorů.  Právě teď, v době psaní těchto řádků ovšem dorazila nad Brno pořádná bouřka, se spektakulárními blesky i hromy. Doufejme tedy, že je to dobrá zpráva v tom smyslu, že se tento ohňostroj vyřádí přes noc, a ráno už bude zase pěkně. Pro případ, že by se déšť ale trošku protáhnul a bylo by tak nutné odjezd o půl hodinky posunout,  nabízí se níže příležitost připomenout si, nebo pro ty mladší seznámit se s tím, jak vypadala Velká cena v Brně před téměř 50 lety, z pohledu několika kluků.

Grand Prix

Ani letos tomu nebylo jinak. Nastala poslední prázdninová neděle, jejíž

program měla většina kluků dávno stanoven. Poté, co se ve městě objevily

plakáty Velká cena Československa - závod družby národů s termínem

motocyklové akce roku, začali jsme odpočítávat zbývající dny. Družba

národů nám tentokrát nevadila. Byl to jediný sportovní podnik, kde se

nevyskytoval žádnej Rusál, a nějaký vzadu dojíždějící Maďar nás rozházet

nemohl. Výjimkou mezi údajně pokrokovými závodníky byl náš František

Šťastný, toho jsme milovali a vítězství mu přáli. Byl skvělý, ale měl nevýhodu

v tom, že jeho Jawa třeba na Nortony nestačila. Kdo z normálních

kluků by se nechtěl družit s národy jako Itálie, Švýcarsko nebo Rhodesie?

Luigi Taveri, Gary Hocking, Jim Redman a další jezdci bravurně klopili zatáčky

před našimi zraky. Nic proti sbírání cizokrajných známek, ale to jsou

jen papírky. Tady byli nejodvážnější a nejrychlejší jezdci z celého světa. Za

burácení motorů a vůně ricinu. Navíc s jistotou, že nebudou žádné oslavné

ódy na úspěchy sportovců lidových demokracií. Ty nám byly pořád protivnější,

zvláště když nám starší kluci řekli, jaká je to pitomost. Demokracie

sama o sobě znamená vládu lidu. Takže soudruzi vlastně mluvili a psali

v novinách o lidové vládě lidu. Taková blbost. Kdybych já někomu povídal,

že jsem jedl jablečný kompot z jablek, byl bych za vola. To mohli vymyslet

jedině oni. Stejně si vládli sami a ostatní z nich měli jen strach. Pořád jsme

doma slyšeli Ne abys říkal, že někdy posloucháme Hlas Ameriky! O pálení

slivovice ani slovo!

Sám jsem to měl vylepšeno o zákaz zmiňovat kmocháčka, zavřeného

v Jáchymově. Byly to oprávněné obavy, protože s kmocháčkem se soudruzi

nemazlili. Kdepak vláda lidu, jak může někdo, tedy lid, vládnout, když se

svých představitelů bojí ?

O to více se nám líbily příhody, které dokládaly, že ne všichni mají

strach. Laďa přišel s tím, co se stalo při jeho návštěvě dědy v Roštíně. Přes

noc se objevila na silnici říkanka, napsaná velkými písmeny:

Za Hitlera to byl vůl

dával masa kilo a půl.

Teď už máme co jsme chtěli

deset deka na neděli.

Laďa to řekl jen několika z nás, nemohl riskovat něčí zradu. Byl jsem polichocen,

že má důvěru i ke mně. Líbilo se mi, jak si někdo na vesnici troufl

veřejně napsat, že je to teď horší než za války. Bylo tam prý velké pozdvižení,

Veřejná bezpečnost všechny vyslýchala. Zatím nikoho neusvědčili,

což byla klika. Určitě by na dotyčného čekal kriminál.

Uvažoval jsem dál. Na komunisty každý nadává, ale copak byl Hitler

lepší? Ta básnička ho vlastně chválí a tím i německou okupaci a válku.

Zahynulo 50 miliónů lidí, další byli vězněni a mučeni. Navíc co s masem,

dvakrát jsem po něm netoužil. Spíš mi vadilo, když jsem byl poslán maso

nakoupit a musel čekat ve frontě. To byla otrava. Místo toho abych hrál

s klukama fotbal, stát dvě hodiny u řezníka.

Hůř na tom byl kmocháček. Maso nemaso, za války se skrýval jako

partyzán v lesích, ale byl na svobodě. Zato teď je v kriminále, i když nic

neprovedl. Chytrý jsem z toho nebyl. Musel jsem myslet i na to, jak v Roštíně

vyšetřovali policajti. Co když zjistili, že tam byl v tu dobu Laďa u dědečka?

Ptali se jen dospělých, ale když nikoho nenajdou, začnou třeba vyslýchat

i děti. Přijdou k nám do třídy a zeptají se, jestli Laďa někomu neříkal

básničku o Hitlerovi. A když to někdo látne, co potom? Co když někoho

zmáčknou a on zazpívá, aby se sám zachránil? Už mně to nepřišlo legrační,

jako když jsem o takovém výslechu četl ve staré Cliftonce. Proč to někdo

na tu silnici psal? Nebo když už to napsal, že si to Laďa nenechal pro sebe.

Nejhorší bylo, že jsem na tyto obavy byl sám. Nikomu jsem o nebezpečí

říkat nechtěl, ani Laďovi. Co kdybych to přivolal?

Inzultace

Před Velkou cenou šlo ale všechno stranou, hlavní bylo dostat se bez

placení k okruhu. Problém byl v tom, že přes prázdniny byl Klub sběratelů

zavřený, a veletrh - tedy možnost vydělat si prodejem získaných odznaků

- ještě v nedohlednu. V neděli nadešel den D a v osm ráno jsme pomalu

přicházeli k okruhu. Bylo nás pět jako hrdinů od Karla Poláčka. Do hrdinů

jsme měli daleko a očíhávali jsme situaci. Všude bylo plno pořadatelů

a pomocníků se žlutými páskami PS VB. Upustili jsme od rozdělení na dvě

skupiny a vymýšleli plán. Pořadateli řekneme, že nás závody nezajímají,

jdeme k příbuzným na zahradu pomoct s trháním ovoce a s rytím. Přilehlé

zahrádky byly za vstupními kontrolami. Když se dostaneme přes ně, bude

cesta volná. Akce začala nadějně, pořadatel u vodárenského mostu byl

sympatický:

„Kampak mládenci, máte vstupenky?“

„Na co? Jdeme na zahradu ke strýčkovi, musíme ji celou zrýt, než začne

škola, pak nebude čas!“

„Dobrá, tak běžte.“

Jen jsme na sebe mrkli a přidali do kroku. Objevil se však zádrhel. Z mostu

se do řeky díval nějaký člověk, a když jsme ho míjeli, otočil se k nám.

Všimli jsme si žluté pásky na jeho rukávě.

„Ukažte lístky!“

„To je v pořádku, už nás před mostem kontrolovali, jinak by nás přeci

nepustili,“ odvětili jsme, zklamaní z možné komplikace.

„Tím líp, však o nic nejde, ukažte lístky a můžete jít,“ nedal si říct.

Co teď? Na výmluvy bylo pozdě. Pomocník VB začínal být nepříjemný:

„Jestli nemáte vstupenky, tak čelem vzad, dnes jsou závody.“

„Jaký závody?“ dělali jsme ze sebe hlupáky.

„Nedělejte si ze mě srandu, odchod!“ zavelel pomocník, kterému bylo

zřejmé, že jestli někdo o Velké ceně neví, tak to určitě nejsme my.

V ten moment se odehrálo velké Dušanovo sólo. Podíval se mu do očí

a zeptal se:

„Chceš pilulku?“

Nikdo z nás netušil, co tím Dušan myslí. Viditelně zaskočen byl i pomocník

VB. Ani nezaregistroval, že mu třináctiletej klacek tyká, a zmohl se jen

na prostou otázku:

„Jakou pilulku?“

„Takovou!“

Dušan se napřáhl a vrazil borcovi facku. Křiknul valíme a už jsme typlovali

pryč. Za chvíli jsme byli v lese, ukrývajícím nejkrásnější závodní okruh,

na kterém se budou prohánět pestře pomalované moťasky s nejrychlejšími

jezdci zeměkoule. Povedlo se. Kontroly byly také u trati, to ale nebyl

problém. Stačilo říct, že lístky má vedoucí, že jsme z pionýrského kroužku

dopravní výchovy. To vždy zapůsobilo, i když o podobném kroužku nikdo

neslyšel. Finta měla váhu, protože se k motorismu hodila.

Někdo ocenil Dušana:

„Teda to bych nečekal, tys mu dal!“

„Neměl opruzovat, polentér, celý prázdniny se chystáme a kvůli němu

budem dávat zpátečku, ne? Co si myslel?“

Pomalu mně začínalo všechno docházet. Dušan inzultoval Pomocnou

stráž VB. Inzultace, záhadný výraz, o kterém jsem někdy četl ve sportovních

zprávách. Netušil jsem, co znamená. Přišel jsem na to tehdy, když na

fotbale dal jeden bek facku rozhodčímu. Hlediště jen zahučelo. To bylo

jiný kafe než skandování Sudí mrkev, sudí křen, vyhoďte ho z placu ven!

Druhý den se psalo, že obránce hostí rozhodčího inzultoval. Takže inzultovat

znamená dát někomu facku. Těžko říct, proč to nenapsali rovnou.

Ale už jsem to věděl. Taky to, že obránce byl vyloučen a nesměl celý rok

hrát. Tak ho potrestala disciplinární komise. Vyplývá z toho, že inzultaci

následuje trest.

Co když nás někdo poznal? Co bychom při vyšetřování řekli? Že jsme

se na závody celý rok těšili a pomocník nás tam nechtěl bez lístků pustit?

To by byla chabá výmluva. Zmínil jsem se o tom klukům. Jen mávli rukou:

„Kdo by nás mohl vidět?“ Asi jsem je ale znejistil.

Farinka

Našli jsme si místo nad Farinovou zatáčkou. Jméno dostala po italském

závodníkovi, který tady těžce havaroval v roce 1949. Na nejlepším úseku

jsme očekávali závodníky nejnižší kubatury, která dle traťového rozhlasu

právě startovala. Za pár minut budou ve Farince. V prvním kole, když je

pole ještě pohromadě, je to nejzajímavější. Sledovat, jak se všichni řadí do

nejobtížnější zatáčky. Ale ouha, než se objevili, spatřili jsme něco jiného.

Po pěšince přicházeli dva policajti. Zvedli jsme se a svižně odkráčeli do

uctivé vzdálenosti. Vzápětí se ozval milovaný zvuk motorek, neviděli jsme

však ani jednu. Jen policajty, kteří z našeho místa závod v klidu pozorovali.

Raději jsme odešli jinam a konečně se věnovali umění mistrů řídítek.

Nejistota v nás však přetrvávala. Víc než závodníky jsme sledovali, jestli se

neblíží někdo v uniformě nebo s pořadatelskou páskou. Z Velké ceny jsme

tak nic neměli. Začal jsem se těšit na zítřejší první školní den.

Veřejná bezpečnost

Ve škole jsme dostali učebnice, opsali si rozvrh a pomalu se chystali

domů. Sotva jsme si stačili sdělit dojmy z prázdnin, první vyučování trvalo

jenom dvě hodiny. Těsně před odchodem vešel do třídy ředitel a řekl větu,

při které mně zatrnulo:

„Ať žáci neodchází, chce s nimi mluvit Veřejná bezpečnost.“

To je můj konec. Mají nás a půjdeme s nimi. S Laďou jsme se na sebe podívali.

Nejraději bych si s ním promluvil, seděl však daleko. Dušana, který

byl z jiné třídy, jistě sbalili jako prvního. Dobře, ale proč by chodili ještě

pro nás? Facku dal pomocníkovi Dušan, nás ať nechají. Ale co když jim Dušan

zalhal a svedl to na někoho z nás? To by mu ovšem nepomohlo, my si

totiž dosvědčíme, že to nikdo z nás nebyl. Vzápětí mně začalo být Dušana

líto. Možná to přehnal, dělal to však i kvůli nám, abychom se na závody

dostali všichni. Nestačí ale, když to odnese Dušan, proč by měli trpět další?

Přiznal jsem si, že to není kamarádské. Avšak proč má mít ostudu pět lidí,

když stačí potrestat jednoho? To mně připadlo jako skvělý nápad. Možná

policajti přišli kvůli něčemu jinému. Nervuju se, aniž bych věděl, o co

jde. První den školy, která byla dva měsíce zavřená, co se tak mohlo stát?

Vzápětí se objevila další hrozba. Když ne kvůli facce, tak vyšetřují říkanku

o Hitlerovi a mase.

Nejhorší byly poznámky děcek. Kdo nemá čisté svědomí, kdo chodil

v létě na pajtl, kdo pytlačil? Kdyby jen tušili. Začal jsem se zlobit na Laďu.

Kdo se ho prosil o Hitlera? Kdyby s tím nepřišel, mohl jsem být klidnější.

Dušana vzal na závody taky on, byli z jednoho baráku.

Vešel ředitel a dva policajti:

„Jsme tady kvůli závažnému trestnému činu.“

Začal jsem se potit. Za pár vteřin budu označen za zločince. I když jsem

nic neudělal. Příslušník pokračoval:

„Ráno byla cestou do školy přepadena jedna žákyně zdejší školy. Došlo

k pokusu o znásilnění. Dívka se ubránila, utrpěla lehčí zranění. Byl to pro

ni velký šok, přesto nám poskytla věrný popis pachatele. Tak bychom vás

chtěli požádat o pomoc.“

S úlevou jsme se na sebe s Laďou podívali. Větší radost nám policajti

udělat nemohli. Pak ale studená sprcha:

„Co je vám dvěma k smíchu?!“ okřikla nás učitelka. Byli jsme za pitomce!

Hnusnej uslintanej pedofil potahá malou holku a my se usmíváme. Vysvětlovat

jsme nic nemohli, tak jsme jen zamrmlali, že tomu se nesmějeme.

To už nikdo neposlouchal. Byli jsme dva blbečci, kteří nechápou. Událo

se to za vteřinu a půjde to s náma pořád. Přitom to byl velký omyl. Sám

bych toho chlapa přerazil, copak to se dělá, ubližovat holkám a ještě k tomu

školačkám? Ale teď by mně to nikdo nevěřil.

Policajti na nás pohrdavě pohlédli a pokračovali. Abychom si dávali pozor,

taková individua se vnucují třeba bonbóny nebo penězi a dokonce

se zajímají i o kluky. Někdy to můžou být i vedoucí na letních táborech.

Brr, až se to nedalo poslouchat. Ale napadla mě jedna věc, druhý den půjdeme

do školy s Laďou dřív a budeme pátrat po všech podezřelých. Jestli

toho chlapa najdeme, to bude něco! Objevil se sice rozpor: pomáhat

nenáviděným policajtům. Jenže nyní by to bylo pro dobrou věc.

Ukázku z knihy Beetles /J.Kudrnáč/, pro čtenáře blogu iDNES bezplatně poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®/