Má se před dětmi tajit, že třeba topíme štěňata?

Proti nekončícím diskusím, ve kterých se lékaři, pedagogové, církev, rodiče a veřejnost vůbec nemůžou shodnout na tom, kdy a v jakém rozsahu začít se sexuální výchovou, je problém topení štěňátek zdánlivě okrajový. Nějakému dítěti se dostane citlivého vysvětlení, některé se setká s touto pro někoho drsnou realitou přímo v reálu, nějak to ale zvládnou všechny děti.

Roztomilý aktuální článek Lenky Veverkové "Jak se nám narodilo štěně" / ZDE / o tom, jak po přestěhování na venkov jejich  paneláková psí slečinka v jeden moment úplně zapomněla na svůj rodokmen,  však  vzbudil podezření, že s tím topením štěňat to zase až tak jasné být zdaleka nemusí.

V článku je totiž mj. napsáno: ´... jednou mne maminka vzbudila se slovy: "Leničko, narodilo se nám štěňátko!" Byla celá zjihlá a ani nepomyslela na to, jak štěně chtěla prodat. V koupelně na hromadě ručníků a dek ležela naše prvorodička a šťastně oblizovala svého syna. Malé, slepé cosi, které trochu kníkalo a hlavně se neustále třáslo, jsem si ihned zamilovala.´

Ještě s jedním čtenářem totiž rodiče autorky podezříváme z toho, že jí zatajili, co provedli se zbylými štěňaty, protože aby se fence narodilo jediné štěně, to by bylo opravdu hodně neobvyklé. Byť diskutujíci "artea" to připouští: "Jedno štěně je až dost z toho šoku. První psí sex, ještě pod dozorem, postřik studenou vodou. Čubina má můj obdiv."

Ale kdo ví, třeba to možné je, navíc se už dnes možná opravdu štěňata ani koťata netopí tak jako tomu bylo dřív. V každém případě se o tom určitě nikde nepíše. Před ještě půl stoletím tomu však bylo jinak,  jak dokládá následující knížní ukázka:

Štěňata

V létě jsem jako každý rok odjel na Slovácko ke kmocháčkovi. Byl jsem už velký,  v září jsem měl jít do první třídy. Těšil jsem se, protože mě mrzelo, když se kámoši na ulici o škole bavili a já jsem se nemohl přidat.

 Na venkově mě zajímalo všechno, nejvíc pašík a stračena. Co ta zastala práce: vytáhnout sama velký vůz na vzdálená políčka do chřibských strání, zpět přivézt vrchovatou fůru obilí nebo sena. Večer dávala nejlepší mléko. Jen mi kmocháček nikdy nepůjčil opratě, abych ji mohl sám vést. Možná kdybych ho požádal, ale kdo ví? K tomu jsem se neodvážil, byl dost přísný. Nelíbilo se mu, když jsem se mazlil s Astou.

„Pes má hlídat a ne se pořád hladit,“ říkával. Ale na to jsem nedal, protože Astička byla

jediným tvorem, který se mi věnoval.

Stačilo zavolat Astááá! a hned přiběhla. Toho léta se však zdržovala většinou na dvoře

a zdála se líná, taky hodně ztloustla. Už ani neproháněla slípky.

 Jednou jsem ji volal – a nic. Lítal jsem po celém dvoře, ale Asta nikde.

Až vzadu u šopy jsem něco zaslechl. Co to jen může být? Lehl jsem si,

abych se podíval pod mlátičku. Údivem se mi rozzářily oči. Asta nebyla

sama. Uviděl jsem štěňátka a pyšnou psí mámu. Připlazil jsem se k nim

a pohladil je. Vzápětí začala Asta štěkat jak pominutá. Někdo se blížil,

zaslechl jsem hovor:

„Vždyť toho kluka pokouše. Štěká jak zběsilá!“ a také: „Aby ne, fena

jedna bláznivá!“

Přitulili jsme se všichni k sobě. Nechápal jsem význam slova fena, ale asi

to nebylo nic pěkného. Moje Astička, jak by mně mohla ublížit? Jak je to

mohlo napadnout? Zpod mlátičky jsem viděl několik párů nohou a slyšel:

„Vylez ven, vylez! Něco ti udělá!“

„Nepudu, my si tady hrajem.“

Nedali si říct: „Když má mladý, tak se k ní nesmí!“

Měli pravdu. Objevila se ruka, aby mě vytáhla ven, haf raf, haf raf. Potom

už jen zvuk trhaného rukávu a nadávky. Nechali nás být. Asta do mě

drbla čumáčkem a uklidnila i štěňátka. Teď nás už nic nerozdělí. Byl jsem

si jist, že chodit do pelíšku za Astou a štěňátky mně nikdo už zakazovat

nebude.

Druhý den jsem se mihl kolem chlíva se stračenou a prasátkem, aniž

bych je pohladil. Vzal jsem si pár voňavých brambor z kotle, ve kterém se

vařil šrot pro pašíka, a běžel za štěňaty. Hráli jsme si a dávali s Astou pozor,

aby se některé neskutálelo z náspu. Na kutě jsem šel s přáním, aby už bylo

ráno.

Rychle jsem posnídal a chtěl jít za štěňaty, když ze dvora vběhla

s kňučením Asta. Byla zahnána pryč:

„Vyžeňte to psisko, tady nemá co dělat!“

Jak to, že nehlídá štěňata? Ve zlé předtuše jsem utíkal ven. Štěňátka nikde!

Hledal jsem všude kolem, Asta jen naříkala. Když šla kolem Jenka,

to byla už velká holka a pomáhala v kmocháčkově hospodářství, ptala se,

co hledám:

„Přece štěňata, co bych hledal?“ odpověděl jsem naštvaně na tak hloupou

otázku.

„Panejo, ty jsi ťululum, ty už jsou utopené. Copak nevíš, že koťata

a štěňata se musí utopit, co bychom s nimi dělali?“

„Nono, vím, vím,“ dělal jsem chlapa. „Ale tyhle měla Asta, to je něco

jinýho.“

„Prosím tě, jak jiného? Pojď, jdeme na hrušky, za humnama už jsou

krásně žluté.“

Měla pravdu, hrušky byly báječné. Avšak já jsem neměl komu sdělit, že

jsem přišel o to, co je na světě nejsladší. Až když jsem večer hladil Astu,

která měla v očích všechen smutek světa. Jenom my dva jsme věděli, že nic

už nebude tak jako dřív.

O to víc jsem se pak těšil domů za kamarády. Celé léto jsem byl pryč,

a jistě jsem jim musel určitě hodně chybět stejně jako oni mně. Nemohl

jsem se dočkat, až jim budu všechno vyprávět. Když jsem čekal s kuframa

na výtah, objevil se Pepek a povídá:

„Ty někam jedeš?“

Páni, ani si nevšiml, že jsem tady nebyl. Tak jsem mu o štěňátkách nic

neřekl. Asi by to nepochopil…

/Ukázka:1. kapitola Štěňata z knihy Beetles /J.Kudrnáč/, se svolením nakladatelství Oldies but Goldies ®/

Případné nové čtenáře iDNES si dovoluji upozornit na starší článek  Školní sex hýbe republikou, který je rovněž aktuální  vzhledem k diskusím, které probíhají k nové příručce sexuální výchovy na školách. Můžete si jej přečíst po kliknutí ZDE