Dělají z "neznačkových" školáků socky rodiče?

Dost možná ano. Ať už rodiče školáků olepených vším co je značkové, kteří pak neváhají používat tuto pochybnou převahu v boji o pozice v třídním kolektivu. Stejně tak ovšem rodiče těch, co nakupují pro děti spíš v sekáči a jsou tak "příčinou" toho, že se jejich dětem ve třídě nadává do socek. V konečném důsledku na to doplácí obě skupiny školáků. První si zvyká na to, že prosadit se můžou bez vlastního přičinění, jen díky nadité rodičovské peněžence. Druzí zase mívají nezaviněné komplexy a zbytečně si zafixovávají, že bez peněz budou jen občany iksté kategorie.

 V ideálním případě by první skupina rodičů měla dítěti dennodenně vtloukat do hlavy, ať se v žádném případě nechlubí např. novým mobilem, co všechno umí. Když už, tak ať zdůvodní jeho vybavenost třeba internetem tím, že tam sleduje tátovy maily pokud je mimo republiku, aby ho mohl informovat. Druzí by zase měli dítkám jasně připomenout, že telefonovat se dá i s mobilem ze sekáče a že být v dosahu je to, vo co goes.  

Než se dostaneme k obvinění rodičů za napomáhání tomuto nešvaru, malý exkurs do historie. Vzpomínám jak ve třetí třídě dostal jeden ze spolužáků jako vůbec první ze třídy hodinky, a při školním focení ho nenapadlo nic lepšího, než je nastavit přímo proti objektivu. Na fotce se přehlédnout opravdu nedaly, zaplatil za to ovšem krutou daň, neboť tohle machrování mu bylo připomínáno skoro celou základku. 

Později na střední škole, počátkem 60. let, se před prvním zvoněním utvořily vždy dvě skupiny děcek. V první se probíral hlavně televizní program předchozího večera, ve druhé, kterou jsme tvořili my bez televizí, potom všechno ostatní, včetně toho, co jsme večer slyšeli na rádiu Luxembourg.  Byli jsme sice zdánlivě v nevýhodě, tedy socky, jak by se dnes řeklo, ovšem kouzlo nechtěného mělo velký efekt.  Laxik jsme poslouchali každý večer až do půlnoci, a i když jsme u toho dělali různé věci třeba do školy, na naší angličtině se takový intenzivní kontakt musel projevit.  Takže jsme po čase pochopili i reklamu na časopis New Musical Express i to, že když napíšeme do redakce, dostaneme ukázkový výtisk zdarma.

 Netřeba dodávat, že když jsme do třídy jednoho rána donesli takto získaný první výtisk, o včerejší televizi nepadlo ani slovo. Zvláště když v NME byla shodou okolností reportáž o historickém setkání Beatles s Elvisem. Ke všemu v prvním časopise v našem životě, který nebyl vydán vydavatelstvím ÚV KSČ. Takže naše příslušnost k méně majetné části beztřídní společnosti se projevila tím, že nás mimoděk přiměla k tomu, abychom každý večer poslouchali několik hodin anglické rádio a naučili se tak angličtinu nejen podle učebnic.  Ty totiž moc zábavné nebyly, témata lekcí se zabývala spíš naším průmyslem a zemědělstvím, a když už byla jedna lekce věnována Anglii, tak jen proto, aby popsala úspěch Ruského baletu, který přijel do Londýna.  

Tento úvod snad naznačil, že být sockou nemusí být vždy mínusem. Pochopitelně, že tehdy to bylo jednodušší a materiální rozdíly mezi lidmi se pohybovaly opravdu jen v dimenzích, jestli televize ano či ne, nebo jestli měl někdo přísun ovoce či potravin z venkova. Odpadala tedy jakákoliv šikana v tomto směru ve školách, která se naopak lehce mohla dotknout někoho, kdo majetkově poněkud vyčníval.

 Dnes je nástrah ovšem mnohem víc, na druhé straně bychom ale měli být taky vyspělejší a umět si s nimi poradit, což se zatím žel příliš neděje. Dovolím si ještě jednou ocitovat několik poznámek z mailu, který mi zaslala vnímavá a v hodnocení přesná kamarádka Pavla. Ty by nám mohly pomoci v zamyšlení nad tím, jestli to opravdu nejsou rodiče, u koho se školáci učí buď vytahovat se majetkem, nebo naopak, mít komplexy z možné slabší sociální pozice:

"Chápu, že pokud nemá někdo žádný koníčky a zájmy vyjma pasivního sledování světa kolem, tak se k němu:

a) dostanou jen informace typu kdo s kým za kolik, případně s kolikátkama,
b) mu to výše zmíněný přijde podstatný,
c) chce to mít taky.
A protože jinak nemá nic, co by mu dodávalo sebevědomí, tak si prostě musí
koupit ty stejný džíny, parfém, mobil, notebook nebo kozy. I kdyby měl
bydlet v chlívku a chroustat šváby nebo žaludy, to pokud je podle vzoru
Madonny zrovna vegetarián.
A znám dost takových, sice ne nějak důkladně, ale okolo se pohybujou. A
navíc bude mezigeneračně hůř, protože matky na mateřské jsou podle mě velmi ohrožená skupina v tomto směru a kdybys viděl, jak některý vyšilujou, tak bys možná nevěřil. A taky je to byznys - všechny věci okolo dětí jsou brutálně drahý a hlavně jsou na tom pískovišti nebo kde vidět. Pravda, taky jsem měla kočár v ceně ojetýho auta, ale proto, že jsem vysoká a jen tak nějakej mi nesedí a děti, hlavně Lukáše jsem tahala všude s sebou, i když jsem vlastně nepřestala pracovat, takže skládat, rozkládat, nakládat x-krát denně dva roky den co den, navíc hory v létě i v zimě a tak - prostě zaplatila jsem za to, že bude fungovat a nebudu vzteklá, že nedělá to,  co já potřebuju. Jezdí jich celkem dost, ale odhadem tak 10 % kvůli funkci, zbytek kvůli značce a +/- u poloviny bych řekla že jeho cena převyšuje měsíční příjmy té dané rodiny, což je haluz. A děti v těch kočárkách jsou oblečený do značkových oblečků, stejně jako jejich maminky a pak zjistíš, že bydlí v totálně vybydleným panelákovým bytě s otřískanou kuchyňskou linkou z roku 1960, kde má normální člověk problém se jít vyčurat, aniž by se i poblil. O tom, že by v tom bytě byla knihovna, nedejbože dokonce kniha v ní, se vůbec nedá mluvit. Prostě myslím, že dnešní děti na tom co se "vlivu společnosti" týče budou výrazně hůř než třeba moji vrstevníci. Rozohnila jsem se, tak to raději utnu, mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale to není cílem." 

 Tato slova mě inspirovala k článku a dovolím si ještě pár postřehů. Snad spíš pro ty sociálně slabší, tam jsem nějak víc doma. Navíc jsem dnes četl, že každým dnem přibývá u nás tisíc nových nezaměstnaných. Ale proč z toho neudělat výhodu? Jako my bez televize, tehdy před téměř půl stoletím. Zvláště pro chlapa může být dlažba faktem, se kterým se těžko vyrovnává. Ale jistě není důvod, aby se za to nějak styděl, či měl pocity viny. To jsou věci, které sám ovlivnit nemohl. Za to můžou bankéři a ekonomové a kapitáni světového průmyslu. Oni by se měli stydět, včetně třeba nositelů Nobelových cen za ekonomii, kteří  přibývají každým rokem.  Přitom vliv takové Nobelovky na zlepšení světové ekonomiky je asi stejně významný, jako když kdysi dostal státní cenu Klementa Gottwalda Fidel Castro. 

Takže hlavu vzhůru, oprašme třeba školní angličtinu a učme se ji společně se synátorem. Nebo ho zkoušejme jen ze slovíček, on nám za to už základy vysvětlí. A dejme se do toho. Jako Kroupa - Sovák v Marečkovi: "Víte pane profesore, my se teď učíme se synem. "  Stydět  bychom se totiž mohli tehdy,  kdybychom rezignovali a jen bědovali. A nevyužili šance k tomu, abychom si trochu rozšířili znalosti. Možná je v práci v budoucnu nepoužijeme, ale to nevadí. Jak opět vysvitne slunce a vyrazíme třeba do Řecka, už se tam domluvíme líp než dosud. A na to jak jsme byli na dlažbě budeme vzpomínat jen s úsměvem. Stejně jako naše ratolesti, kterým se teď budeme moci věnovat mnohem víc. A třeba s nimi chodit sportovat a provádět další akce. Takové, které se nedají koupit za žádné peníze. Mohl by se školák takového táty cítit jako socka?   

Téma školáci a rodiče je rovněž předmětem  nejčtenějšího článku tohoto blogu, který byl uveden také v sobotním celostátním tištěném vydání

MF DNES dne 24. ledna 2009:

 http://sestak.blog.idnes.cz/c/66610/Skolni-sex-hybe-republikou.html