Cohiba Club Brno pomůže osvobodit Kubu

Asi málokdo z nás by dal svých volných 60 milionů korun, pokud by je tedy vůbec měl,  do projektu  s velmi nejistou návratností jen proto, aby pomohl ke svobodě lidu kdysi bratrské Kuby. Učinili tak ovšem majitelé brněnského hotelu Continental, a tímto nádherným projevem internacionální pomoci plně rehabilitovali pejorativní slogan, že bývalý komunista je jako bývalý černoch. V tom smyslu, že když si bývalý komunista i v již demokratickém  zřízení udrží jak skromnost, tak i touhu pomáhat svým bližním, může dokázat velké věci.

Majitelé společnosti SEVAS /vlastníka Continentalu/ díky svým bohatým životním zkušenostem, kdy pracovali vždy naplno, bez ohedu na právě panující politické klima, totiž přišli na geniální nápad jak Kubu konečně osvobodit. Nikoliv podporou disidentů, vědomi si zpackané amatérské akce pánů Pilipa a Bubeníka, kteří kdysi přivezli na Kubu inkognito nějaký počítač. Jako kdyby nevěděli z naší vlastní zkušenosti, že disidenti jsou sice potřebným koloritem, který umožňuje národu snění o změně systému, ale vlastní demokratické změny musí povolit vládnoucí složky.  A k tomu právě míří společnost Sevas, do toho se nebála investovat zmíněných 60 milionů.

Majitelé Sevasu jsou totiž schopni poskytnout  a již také poskytují  kubánským elitám /zatím pracovníkům kubánské ambasády, kubánským obchodníkům během nedávného brněnského veletrhu atd./ právě přímo interaktivní know how jak na politické změny. To vše  s tím, že na vlastních příkladech můžou okamžitě dokumentovat, že ani příslušnost ke komunistické straně  nebo třeba k jejím tajným službám jako StB, nic z toho jim nebylo překážkou v jejich rozletu už za demokratických změn.

To je totiž důležité, využít toho, že až na dva drobné  přehmaty s paní prokurátorkou Brožovou-Polednovou a panem Štěpánem , byli u nás ti, kteří se zasloužili o 40 let socialistického budování spíš oceněni. Kubánští lídři jistě uslyší i na jmenování jak pana Čalfy prvním demokratickým premiérem, tak i pana Fischera v době nedávné, když jeho nynější angažmá v Londýně je jen dalším plusem. Takže poznají, že se sami nemusí ničeho bát.

Na Kubě to už přináší první výsledky, už je možno obchodovat s ojetými auty, jsou povolena družstva bez státní účasti, produkující jak proslulé tabákové výrobky tak i rum, vše díky podnebí a půdě a tradici v naprosto ojedinělé světové kvalitě /vše je v plném sortimentu i v brněnském Cohiba baru/. Dokonce  na Mezinárodním veletrhu v Havaně minulý měsíc byla třeba i expozice státu Texas. Jak informoval zpravodaj BBC Peter Day, tak mu Texasané řekli, že již není otázka, jestli americké embargo skončí, ale už jen kdy skončí. Na veletrhu byla i americká organizace absolventů Harvardu People to People /lidé lidem/ což jen dokládá, že vše je na spadnutí.

Česká republika sice zatím spí, naštěstí s výjimkou společnosti Sevas, která dost možná uvolní ten poslední hřebíček z dosud uzavřených dveří na Kubu. Bylo by to jistě i satisfakcí pro pana Vacka, když  významný příspěvek  jeho a dalších společníku k úspěchu naší  sametové revoluce stále zůstává nedoceněn. Bylo to zmíněno i zde na blogu, např. když pan Vacek jako agent Váca šířil osvětu u pracovníků StB: „Připomeňme si, že se vrátil ze SRN v lednu 1989, tedy v předvečer velkých změn. Když podobně jako svým kolegům v té době i svým řídícím orgánům StB vyprávěl třeba o tom, že jako kuchař musel ze svého valutového příjmu v Německu platit příspěvky KSČ až 150 západoněmeckých marek měsíčně, což ho patřičně štvalo, udělal pro naši revoluci možná víc, než Svobodná Evropa a Hlas Ameriky dohromady.

Tato skutečnost se jistě šířila od Vácových řídících orgánů StB k jejich ostatním kolegům jako blesk. Dělal v Německu kuchaře, a jen příspěvky KSČ platil větší, než je náš plat. A nepochybně si jako kuchař v Německu vydělal mnohem víc, než má teď tady jako náměstek ředitele hotelu. Opět si připomeňme, že to nebyla žádná nepřátelská propaganda ze štvavého rozhlasu, ale osobní zkušenost důvěryhodného Váci, kterému soudruzi estébáci mohli plně věřit. Takže i díky Vácovi brněnská StB neměla žádný zájem, v listopadu 1989 nějak zasahovat, jistě se i oni už ani nemohli dočkat.“ Více  potom ZDE

Na závěr několik fotek nového Cohiba clubu. Nezasvěcené dřív možná mohlo překvapit, že až na krátký rozhovor s majitelem hotelu panem Jaroslavem Vackem na iDNES,  proběhlo jinak otevření klubu Cohiba bez výrazného zájmu médií. Rozhovor s panem ředitelem Vackem je pro úplnost ZDE, a vskutku luxusní nabídku dokládá následující upoutávka. Na ní stojí za povšimnutí zdánlivě bezvýznamný detail, a to že z širokého sortimentu výrobků je jen u jediného uvedena země původu, a to u kubánských rumů. To je totiž  klíčem k pochopení toho, proč je vše podřízeno Kubě,  a proč  byl brněnský Cohiba club otevřen naprosto nenápadně, protože na kubánské, zatím soudruhy, se musí přeci jen pomalu. A vysvětluje to i proč když někdo do baru včetně parkingu investoval 60 milionů, tak  se nesnaží o pořádnou reklamu, zvláště když jde o luxusní podnik ve městě provinčního typu, kterým Brno při vší úctě pořád zůstává.

Pan Vacek má tedy mnohem dlouhodobější záměry, a je dost možné, že jednou bude se svými kolegy organizovat privatizaci hotelů na Kubě. Zkušenosti jako oni totiž třeba Američané mít rozhodně nemohou. A i kdyby zůstalo jen u toho, že k nové revoluci na Kubě přispějí jen tím, že kubánské elity přesvědčí, že se nemusí podle našeho příkladu ničeho bát, i tak se navždy zapíší do dějin světové politiky.

Na závěr ještě vtipná a vlastně vůbec první reklama na Cohiba Club v tisku, a to v tištěné MF DNES. Co může být lepším symbolem našeho sametu, než reklama na nejluxusnější klub v zemi a hned vedle nabídka retro dovolené ve stylu Revolučního odborového hnutí. Má to i hlubší kontext, vždyť také  socialistické odbory přispěly k tomu, že jsme dnes tak daleko. A i na to jistě kubánští soudruzi uslyší.