Brňáci nebaštili totalitu tak horlivě jak se dělo třeba v Praze

Páteční článek na tomto blogu byl aktuálně věnován vzpomínce na jednu z motocyklových Velkých cen před půl stoletím, tedy za nejhlubší komunistické totality. Při líčení dobové atmosféry bylo zmíněno, že totální likvidaci všech symbolů kapitalismu po únoru 1948 záhadně přežily možná dvě vůbec nejprestižnější a největší akce kapitalistického Československa. Těmi  byly mezinárodní výstavy a veletrhy na proslulém brněnském výstavišti, a potom ještě původně automobilová  a později motocyklová Grand prix - Velká cena Československa.  

V článku bylo pak zmíněno,  že díky tomu měli předevšim občané Brna a okolí i několikrát za rok přímý bezprostřední kontakt s četnými návštěvníky, kteří na tyto akce přijížděli ze Západu. Celý článek si je možno přečíst po kliknutí ZDE.  Zatímco zbytek republiky si mohl představovat občany kapitalistických zemí většinou jen podle karikatur válečných štváčů s doutníkem a řetězy v rukou, kterými mlátili porobené dělníky,  přetiskovaných v Dikobrazu ze sovětského satirického časopisu Krokodýl, Brňáci si mohli ověřovat na vlastní oči, že tomu tak nemusí být vždy. Kapitalista, vystavující své skvělé výrobky na veletrhu vypadal velmi sympaticky, podobně jako dělník, který se přijel podívat  na Velkou cenu, měl do poroby daleko, což bylo navíc potvrzeno jeho nádherným autem či skvělou motorkou.

Proto bylo v článku spíš mimochodem zmíněno, že kvůli těmto pravidelným akcím měla komunistická propaganda v Brně mnohem těžší pozici, než v ostatních místech republiky. Těžko mohl krajský tajemník KSČ na prvomájové tribuně hřímat o úspěších socialismu a bídě Západu před lidmi, kteří sice kvůli čárce kolem něj v průvodu prošli, mysleli si ovšem své. Jak by také ne, když si měsíc či dva před 1. májem na mezinárodní výstavě potravin Salima mohli nejen prohlédnout ale i koupit skvělé výrobky ze Západu /tehdy to opravdu ještě byla stoprocentní kvalita/, a když je současně už začínali potomci upozorňovat na to, že do pionýrského tábora nemůžou v žádném případě až na třetí turnus, protože to by zmeškali Velkou cenu. To se týkalo celého Brna, a to věděli i tajemníci, a aby nebyli za úplné šašky, tak se museli mírnit a zůstávat jen u neutrálních frází. V tomto smyslu Brno opravdu těžko mohlo být pražskou prvomájovou Letnou.

Tento fenomén se mi vybavil v podstatě náhodou, poprvé mě to napadlo před pár lety, když se mi zdál přehnaný popis  socialistického chování hrdinů Hrdého Budžese Ireny Douskové. Ta mě ovšem na jednom autorském čtení ujistila, že ani trošku nepřeháněla. Nijak zvlášť jsem se tím ovšem nezabýval, možná také proto, že jsem na tuto zajímavost, spočívající v tom, že se v Praze těšil socialsmus vždy větší oblibě než třeba v Brně,  nikdy v našich médiích nenarazil. Proto mě nesmírně potěšila  reakce pana Petra na včerejší článek, který vyslovil s úvahou souhlas. Navíc to co bylo jen naznačeno obšírně rozvedl, a protože mi dal souhlas s tím, abych ho citoval, rád této možnosti využívám.

 Pan Petr mj. napsal: " potěšil jste mě svými řádky na blogu po ránu,  v souvislostech tohoto víkendu skvěle. Ačkoliv si to mnozí, ba většina, neuvědomují, Velká cena motocyklová případně auťáková, byla především pro normální kluky všeho věku v Brně a široko daleko kolem plusovou výbavou do života. Byla, je, snad i bude. Jakási +přidaná hodnota+, pro kterou si museli třeba i Pražáci přijet na Moravu. Se stotisícovkami fanoušků. Stoletých pamětníků Grand Prix z premiérového roku 1930 už mnoho nežije, a je fajn, že odkaz  připomínáte Vy. A to tím spíše, že současné dění na okruhu i v redakcích z důvodů různých, patrně i povrchnosti, nejde ke kořenům, opomíjí podstatu: tu obrovskou motivační podstatu, možné zážitky k tomu, kdy se o ně člověk staral. Sehnáním volňáska nebo jinou fintou."

Dále pan Petr dobře vystihnul skvělou možnost, kterou měli na Velké ceně v Brně pro vzájemná setkání příslušníci rozdělených rodin ze západního Německa a NDR.  V kempech jim rozhodně nehrozilo riziko, že je bude někdo udávat, jak se dělo podle archivů StB např. v hotelu Continental, kde ještě v r. 1989 soudruh ředitel a agent StB v jedné osobě  neváhal upevňovat svou kariéru tím,  že iniciativně  hlásil společné ubytování osob ze Západu a Východu:

"Perfektně trefenou hlavičkou hřebíku je Vaše pasáž v dnešním blogu - postřeh v odstavci s příbramskou spisovatelkou života Douskovou. Pražáci, až na pár výjimek s extra anténami nebo chatami v pohraničí, neměli šajnu, co je to denní přísun z TV Österreich. Západoněmecké TV chytalo za totáče v Praze opravdu jen minimum lidí, v Příbrami nikdo. Mohli být i Hrdí Budžesové... Kluci od Brna ale věděli svoje: i to, že rok před oficiálním startem seriálu automobilové formule 1 tyhle krásně nadupané mašiny svištěly po Masecu - r. 1949... Když se přelívaly koncem léta statisíce (německy mluvících) diváků a fandů, později i policajtů víkend od vílkendu mezi Nürburgringem (v NSR), Sachsenringem (v NDR) a +Masarykringem+ (ČSSR), když hotely v Brně, priváty a hlavně kempy včetně těch, co stavěli jezedáci z Říčan a okolí, praskaly ve švech, říkal mi pamětník - někdejší spolupracovník a pak redaktor klasických Lidovek: Toho si považuj, ti lidi se baví a ještě přitom přečůrali hranice protože u okruhu jsou spolu, celé famílie...! I proto byly Velké ceny v Brně od víkendu do víkendu, na Pryglu i jinde - potkával se rozdělený svět. Každoročně! Ne jako v Praze až u zdi německé ambasády r. 1989. "

To by bylo možné v mnohém doplnit, ale snad aspoň jedna zmínka.  V roce 1973 např. téměř celé Brno mohlo vidět na vídeňské televizi poprvé naživo Elvise, při jeho legendárním satelitním koncertě z Havaje. V Praze by ovšem na něco takového stejně nebyl ani čas, ani myšlenky, tam se řešila normalizace a jestli někoho vyloučit z KSČ nebo jen vyškrtnout. Hlavně pak ale to, jak se dostat k práci na nějaké ministerstvo či dokonce na ambasádu a podobně, když se vzhledem ke kádrovým změnám otevíralo tolik nových možností.  A aby něco neproklouzlo mezi prsty, tak se nesmělo ani v nejmenším chybovat, a pořád třeba říkat jak soudružko učitelko, tak soudruhu řediteli. V Brně jsme si ale vystačili jak s paní učitelkou, tak často i s panem ředitelem. Třeba jen proto, že nebylo zase tolik co ztratit, ani získat

Jistěže i Brńáci museli respektovat rozdané karty, jak v roce 1948, tak i o dvacet let později. Ale mnozí z nich kvůli tomu ještě neztráceli rozum a soudnost, a zdaleka  všechno těm elitním karbaníkům nebaštili. Jistě i proto, že každý rok opakovaně emigrovalo až sto tisíc Brňáků, a i když se pak po návštěvě veletrhu či Grand prix zase vrátili domů, vždy je to poznamenalo, jako ostatně každá emigrace.

To by měli mít na mysli i naši dnešní představitelé. Už je to tak na světě zařízeno, že bez ohledu na druh režimu mají ti, kteří se dostali nahoru, víc možnosti ovlivňovat naše životy než máme my ostatní možnost ovlivňovat jejich konání. To ovšem zdaleka neznamená, že bychom se jimi nechali úplně znechutit.  Nestalo se to za komunistů, nebude tomu tak ani dnes. Komunisti skončili s ostudou, což ovšem tolik neznamená, protože pojmy jako čest či hrdost na své konání jim pochopitelně nic neříká. Ale věřme, že se ctí bude chtít jednou skončit aspoň třeba aktuální vláda, a že se podle toho bude chovat tak, aby už nikdo nemusel odcházet ani do jednodenní emigrace.

Na závěr ještě dokumentární fota z roku 1975 z brněnského Semilassa, kam jsme si na diskotéku přivezli Giacoma Agostiniho.  Snad tisícihlavý taneční parket  s radostí přerušil taneční rej, a s nelíčeným zájmem sledoval besedu s božským Agem. Některé krásky jistě i dnes ještě vzpomínají, jak si s ním zakolovaly. Sám Ago se skvěle bavil i něco s námi popil, což jsme si pak dávali za vinu, neboť druhý den skončil "až" druhý. Když jsme se mu pak ale omlouvali za to, že jsme ho svedli předchozí noc na scestí, jen se smál. Aby ne, když i druhé místo mu stačilo na již patnáctý titul mistra světa. A dal bych krk za to, že žádný z té tisícovky mlaďochů, kteří jednu noc tančili s Agostinim, a ráno pak sledovali jak tančí už sám na své MV Augustě na okruhu, tak jistě nikdo z nich nepřišel v pondělí do práce či do školy s tím, že tam bude oslovovat soudruhu mistře či soudruhu učiteli.