Prohráli jsme, protože jsme tak skvělí?

Když fotbalisté prohrají utkání, měli buď smůlu nebo narazili na silnějšího soupeře než byli oni sami. Když někdo neuspěje u přijímacího pohovoru do zaměstnání, nesplňoval zřejmě požadavky nebo neměl dostatečné kvality a přesvědčovací schopnosti se prosadit a získat vysněný post. Když prohrála Česká republika duel s Chorvatskem, dočetl jsem se, že je to proto, že jsme tak skvělí a úžasní. Je tomu doopravdy tak? Nebo prohra o křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN ukázala dočista jinou pravdu o české zahraniční politice?

Určitě není bůhvíjakým tajemstvím, že česká zahraniční politika trpí dlouhodobou roztříštěností. Zcela jistě to není ani žádná novinka. Pnutí mezi Hradem, Černínem, jednotlivými členy vlády i Parlamentem se objevuje v různých názorech na to, jak má naše zahraniční politika vypadat a jakými cestami by se měla ubírat. Úterní duel Česká republika versus Chorvatsko o křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN tyto rozpory, k našemu „velkému překvapení“ jenom potvrdil.

Umím prohrávat a jako předseda Výboru pro zahraniční otázky, obranu a bezpečnost chápu, že ne vždy můžeme uspět. Někdy musíme, třeba i z taktických důvodů, ustoupit. Třeba i proto, že se dá vyjednávat o podpoře jiného kandidáta výměnou za něco jiného. Přesvědčováni o tom, jak slabé Chorvatsko nemá proti nám šanci, zvláště, když nám pan „zvláštní“ velvyslanec pro volbu Kmoníček dohodl „jistých“ 100 hlasů. Mystifikace národa, za jakou by se nemusel stydět ani Mistr magie David Copperfield. A najednou, když se úspěch nedostavil, přijdou stejní politici s překvapivým vysvětlením. Zjistili, že jsme vlastně neuspěli kvůli tomu, jak jsme skvělí a úspěšní. Trochu silná káva, nezdá se vám?

Naší prohru je nutné analyzovat, řekl šéf Zelených. Co by pan Bursík chtěl ještě dalekosáhle analyzovat? Prohráli jsme, byla to ostuda a tečka. Teď se jen z toho poučit!

Důvody jsou nasnadě. Kampaň za křeslo nestálého člena začala pozdě, měla své mouchy a hlavně nebyla tak intenzívní jako chorvatská. Mimo to, načasování projevu prezidenta Klause na Valném shromáždění naší popularitě nepřidalo u ostrovních států a státečků v Tichomoří, které jsou globálním oteplováním přímo ohrožené. Svůj podíl viny na tom má i pan velvyslanec, který nás tak jistojistě přesvědčoval o jistých 100 hlasech pro Českou republiku.

Zabývat se tím, jestli je to chyba této vlády? To je spíš jen opoziční rétorické cvičení. Jednak je velvyslanec Kmoníček zadobře s ČSSD. Nebyl snad v minulosti jedním z kandidátů na post ministra zahraničí v jedné sociálně-demokratické vládě??? A za druhé, kampaň za křeslo jsme měli začít zřejmě dříve než vůbec byla ustavena Topolánkova vláda. Na to bych prohru nesváděl.

Jak bylo řečeno v úvodu. Problémem je roztříštěnost české zahraniční politiky! Jednoduše nejsme zajedno, co chceme ve světě dokázat a jak se prezentovat. Vezměme si z tohoto faux pas ponaučení. Prohra by nás měla motivovat. Měly by skončit stranické šarvátky, všichni bychom se měli zamyslet nad tím, co chceme mít, co bude politickou prioritou našeho předsednictví EU. Jinak by to totiž mohlo skončit stejně – totální PROHROU a OSTUDOU! Není na co čekat, předsednictví bude za několik málo měsíců.