Disharmonická „Cesta harmonie“ a česká (ne)rozhodnost

Londýn. Paříž. San Francisco. Od roku 1936 před každou olympiádou putovala olympijská pochodeň po celém světě než dorazila do místa konání her. Té letošní pochodni očividně zvoní hrana. Letos to nebyl asi nejlepší nápad. Pochodeň provokuje víc než je nutné, MOV přibývají vrásky a rozmýšlí se jak tento zvyk kulantně zrušit. Avizovaná harmonie se tak nějak vytrácí. S vlnou nepokojů kolem pochodně přibývá i těch, co vyzývají politiky k bojkotu zahajovacího ceremoniálu. V Čechách na to moc politiků zatím neslyší, bohužel.. Příjemnou výjimkou je ministr Karel Schwarzenberg.

„Cesta harmonie“ zřejmě docestovala. Ale nemylme se, pochodeň tohle nezažívá poprvé. Ale pár rozdílů bychom určitě našli.

1936. Ukázka triumfu nacistického režimu. Skvělý propagandistický krok. Štafetový běh s pochodní jako vyjádření „touhy po míru“. Velké slavnosti na zastávkách. Protesty.

2008. Ukázka triumfu komunistického režimu. Zhasínání ohně. Slavnosti žádné. Útoky. Pochodeň na policejní lodi. Ostuda. Protesty.

Tohle všechno doprovází letošní olympijskou pochodeň. Nepatřím k těm, kteří by běhali kolem pochodně s hasičákem, ale mezi námi, něco takového mohli čínští organizátoři předpokládat už po jejím problematickém zapalování.

Představitelům MOV pomalu dochází, co vlastně svým neuváženým rozhodnutím přidělit hry Pekingu způsobili. Nemohou se teď tvářit jako mrtví brouci. Jsem rád, že se stále silněji ozývají hlasy na podporu lidských a občanských práv v Číně a schválně říkám v Číně, nejen v Tibetu. Je to cesta kupředu. Zatímco politici v zahraničí jasně deklarují svá stanoviska a jsou většinou rozhodnuti nezúčastnit se zahajovacího ceremoniálu, na české politické scéně se najde jen pár rozhodných. Český a možná ještě francouzský nešvar. Škoda, že nejsme tak rozhodní jako v roce 1936, kdy pochodeň právě v Praze zhasla.