Co takhle nějakou dobrou zprávu, přátelé?

Před víkendem jsem potkal mého kamaráda Richarda. Chvíli jsme řešili, co je nového, takové ty novinky „kdo, co, kdy, kde, jak“, určitě to znáte. A najednou mi povídá: „Richarde, víš, proč jsem šťastnej?“ „Tedy nevím.“ „Rozhodl jsem se nedívat se na zprávy a nečíst noviny. Místo toho štípu dříví. To nezbytně nutné, abych nevypadal tak úplně blbě se dozvím v autě z rádia  a můžu ti říct, od té doby na mě neleží tíha světa a večer usínám docela  v pohodě.“ No jo. Je to tak. Najít v novinách nebo ve zprávách (natož v životě?) optimistickou zprávu, to se hned tak nepoštěstí. Vůbec psát o dobrých skutcích, dobře odvedené práci, dobrých lidech netáhne. Pozornost přitáhne smrt, nehody, tragédie, neštěstí, sex … ještě drby, hvězdy, Paroubek, Topolánek.. a ještě někde dál zvířátka a snad ještě vaření. Poslední zmiňované ale s nějakým pohnutým osudem jako je ten Sněhové vločky nebo u vaření alespoň zdůraznit, jak moc je to nezdravé, aby neměl divák náhodou pocit, že se může těšit na pořádný gáblík. Fakt s podivem, že nejsme všichni na psychiatrii. Blbá nálada skrz naskrz v celé společnosti.

Nevím, jaký máte pocit vy, ale mně stačí ráno vidět jen první strany deníků. Začne to hned v tramvaji nebo v metru, kde vám cpou do ruky Metro nebo „24“.  První dávka negativna do krve. V práci pustím počítač a děsím se, co na mě vyskočí, co se zrovna aktuálně stalo. Přijde mi, že se nikdy nic dobrého nestalo, nebo prostě chodím na špatný internet, kde se dějí jen špatné věci. Na vstupní stránce visí 5-7 tragédií, jedno jakých. Nepomáhá ani změna domovské adresy. V nepatrných obměnách je to všude stejné, všechny jsou na jedné vlně.

A pokračuje to dál, kdy během dne slýchám jen, co se komu stalo. Je to zvláštní, ale většina lidí začne vyprávět své historky z toho negativního konce. „Jak jsi se měl/a o víkendu? Co jste dělali?“ „Si představ, že jsme přijeli tam a tam, a upadl okap, netekla voda, nešel plyn, ztratil se nám pes, sousedovi chcípla kočka, vykradli mi auto, na parkovišti do mě narazil nějakej buran, pohádal jsem se s manželkou,..“ a až po takovéhle neuvěřitelné smršti třeba přijde čas a řeknou: „No, ale bylo docela hezky o víkendu, co?“

Člověk přijde unavený domů, pustí televizi a další smršť. Po zpravodajské smršti už mám dost a jsem tak zralý na Chocholouška. Většinou nemám sílu ani dál číst noviny, protože vím, že v nich nebude nic pozitivního, žádná zpráva o něčem, co se povedlo. Problém ale není v novinách, ale ve společnosti obecně. Novináři píší tak, aby se jejich noviny prodávaly. A v Česku letí negativno, všechno špatné se dá dobře prodat. A napsat něco dobrého? To přece neexistuje, na všem dobrém přece něco je. Děláte charitu, tak to si určitě berete část pro sebe. Jste úspěšný podnikatel, pak zcela jistě neplatíte daně, manželka je vám nevěrná nebo alespoň vaše děti fetují. Máte úspěch, to určitě proto, že za vámi stojí ten a ten nebo se alespoň zdůrazní, že táta, strýc nebo bratr byl komunista. Stále dokolečka „ověřené“ informace ve stylu na každém šprochu, pravdy trochu.

Nevím, jestli je to jen český nešvar nebo je tomu tak všude. Ale mám mnoho přátel, kteří se zde nenarodili a smýšlí jinak. Už třeba na otázku „Jak se máš?“ neodpoví „Jak asi… Stojí to za..“ Rád bych tuhle blbou společenskou náladu nějak zahnal, nevím jak. Snažím se. Psal jsem pro představu o tom, jaké to je operovat nádory a záněty. Problém byl, že jsem o tom psal asi moc pozitivně. Hned první reakce pod článkem mě žádá, abych napsal, jaké je to, když se operace nepovede. Lidi, chce to jen trochu víry a optimismu. A nebo víte co, začneme štípat dříví a třeba i my zjistíme, jako přítel Richard, že ten svět opravdu není tak ošklivý, zlý a zrádný, jak se nám všichni kolem nás snaží namluvit.