»Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají« Jen tak tak vběhnu do metra a upachtěná si odfrknu, že jsem ho ještě stihla. Najednou se vlak rozjíždí a já se zadívám do rozkmitaného okýnka. Zrcadlí mi postavu, má místo.
Nikdo si ale nechce přisednout. Ani já ne. Proč by taky? Radši si postojím, než aby mě začal obtěžovat. Ba co víc, místem se začíná linout zápach krabicového vína. Je špinavý, ošuntělý a mám strach, že bych od něho mohla něco dostat. V hlavě mě napadají otázky: Co se mu přihodilo? Co prožívá? Kde večer usíná a co přes den jí? Odtáhnu svůj pohled, nechci se na něj dívat. Štve mě, že já musím za jízdenku platit, ale on? Ten ji nejspíš nemá. Nemá nic a já bych mu chtěla nějak pomoci, ale stojí o to vůbec?
První, co mě vždycky napadá je, že otázka bezdomovectví je stejně rozporuplná jako jiné otázky bytí. Chci na věci nahlížet z obou stran. Podle mě by se zde totiž mělo řešit, proč se člověk na ulici dostal a jestli z ní chce ven. To, že si teď hovíte v teple domova, vám přijde jako samozřejmost. Život ale nabízí spoustu překvapení a většinou věci nejsou tak, jak jsme si je naplánovali. Člověk míní a život mění. Můžete jen onemocnět a přijít o práci, nebo o manželku a začít pít. Je to hned. Pomíjiví přepych a dny štěstí jsou lusknutí prstem pryč. Jenže člověk si vždycky říká, že se mu to stát nemůžu. Lidé bez domova jsou ale přece lidi jako my. Nebo alespoň byli jako my. Otázkou další je pak, jestli se z toho všeho chtějí vůbec dostat. To, že mi dobročinné sbírky před Vánocemi předhazují, že pan XY je na ulici již 10 let a mám mu přispět na přežití v krutém mrazu, mě nezajímá. Svědčí to totiž o tom, že je člověk neschopný sám se sebou něco udělat a bezdomovectví mu vyhovuje. Pokud se tedy někdo doopravdy dostane do tíživé situace a na ulici zůstane jen na přechodnou dobu, než se věci urovnají, by mělo být správné a běžné. Líbí se mi, že takoví lidé mají dnes obrovské možnosti výběru neziskových organizací a sociálních center, které jim pomohou se znovu vrátit do běžného života. Ale jsou naopak i lidé, kteří nesnesou autoritu a život bez domova jim zkrátka vyhovuje.
Nedávno jsem viděla tomu podobný dokument. Jeden z figurantů si tam stěžoval, že ho nenechali přespat v objektu Armády spásy. To, že byl ale na mol, vysvětluje tím, že by bez tohoto způsobu zahřátí jinak nepřežil. Takže raději kořalka, než-li teplé jídlo. A kde na to bere? Na neřesti má člověk prý vždycky, no ne? To je jako když si kuřák stěžuje, že nemá peníze a vytahuje z krabky další cigáro. Nějak tomu nerozumím. A co teprve ti sociální pracovníci, kteří musí mezi takovými případy řešit hádky a výhrůžky. O hygieně a ošetření snad ani nemluvím. To není práce, to je poslání a člověk na to musí mít žaludek. A tak mi prostě nikdo nevyvrátí, že když se chce, tak to jde. Musí. Člověk někdy schytá od života kruté rány a je jen na něm, jak se s nimi vypořádá. Tak hezký týden a prosím, važme si drobností, co máme a nevnímáme...
