Další nedělní glosa o tom, jak je jednoduché někoho zaškatulkovat a odsoudit ještě před tím, než bychom znali jeho příběh.
Taky se vám někdy chtělo bušit hlavou do zdi po tom, co jste někoho odsoudili a následně jste přišli na to, že to asi byla krutá chyba? Přiznám se, mně se to ještě stává dost často a pak bych se nenáviděla. Je mi hloupě, že jsem kdy na něco takového přišla a červeně se stydím. Jsme přece lidé a máme v sobě tohle porovnávání a lidskou závist či nevraživost. Přitom sami nechceme, aby nás někdo takto hloupě škatulkoval a už nám v hlavě šrotují pomluvy, co ta blbka zas měla na sobě. Nikdo nechodí ve vašich botech, botech proti lásce, které vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.
Při svém pilném studiu si přivydělávám. Dělám s lidmi a možná to bude znít jako klišé, ale práce s lidmi mě obohacuje. Každý den vás naštve totiž někdo jiný. Někdy si neodpustím v hlavě nadávky, že jako vopruz, ale když si představím, že bych seděla jen doma, vlastně by mi to chybělo a asi bych se zcvokla. Jak nám totiž říkal pan profesor: Člověk je od přírody tvor společenský. Někdo je hold samotářský asociál a někdo je lev salónů. Ale navzájem se potřebujeme. Já jsem i hrozná fňukna. Je o mně známo, že podporuji nejrůznější neziskové organizace, od těch mezinárodních až po ty české, které se věnují lidem, kteří prostě neměli jen dobrý osud. Lidé si totiž neuvědomují, co všechno mají do chvíle, než to ztratí. A tak já, když jsem zdravá a žiju spokojeně svůj život, nechápu, proč bych nemohla přispět malou hrstku. Moji známí mě kolikrát kárají za to, že jsem hloupý dobrák a že oni pomoc neocení, chtějí jen peníze na krabičáka a až odejdu, mojí blbosti se vysmějí. A já naivně čekám, že kdybych nějak závažně onemocněla, najdou se hodní lidé, kteří na mě budou sbírat víčka. Ne, prostě nejsem naivní. Těch málo peněz co mám chci dát a to okolo už nechci vidět. Nechci zavírat oči před pravdou, jen chci prostě mít dobrý pocit, že jsem mohla v životě někomu pomoci.
Na druhou stranu ale mám stále v sobě takovou tu zábranu předsudků, že když vás někdo požádá o pomoc na ulici, tak vás následně okrade a přivede do maléru. Soudě podle toho jak vypadá (třeba má dnes jen den blbec nebo lepší oblečení má zrovna ve špíně), nebo jak divně blekotá (stydí se nebo má vrozenou vadu řeči) a nebo prostě jen kvůli tomu, že kdo vás má co vůbec oslovovat na ulici (když je ten svět dnes takový anonymní, každý ať si dělá co chce a mě nechá na pokoji)?! A pak jdete v obchoďáku, což je takové molo a rej všech paniček a jejich bouráků-podržtašků čili cash and carry menů. A nebo to tak snad vůbec není a jsou to skromné ženy v domácnosti, které pak doma pokorně čekají na své manži po práci s obědem? Vzpomínám si na svůj první článek, kde jsem psala, že přeci tak jako tak, má každý život nějakou hodnotu a nemělo by jím být opovrhováno. A jeden čtenář pod něj napsal, že některý život má hodnotu menší a některý vůbec žádnou. To bychom se ale dostali opravdu do historie, kde bylo s člověkem zacházeno jako s ničím, přinejlepším jako s číslem. A tak já chci i nadále zůstat ve své skromné naivitě, že věci nejsou jen černobílé.
A když přemýšlím jak to celé uzavřít, napadá mě kauza Kliniky, která se řešila také tento týden. Ona se řeší totiž už nějaký ten týden a mnozí z vás toho o ní určitě již hodně slyšeli. Ať se tedy přikláníte ke straně levicových, sluníčkových extremistů nebo extremistů úředních, vzpomeňte na má slova. Nechci být na jedné nebo oné straně. Pokud by ale centrum doopravdy sloužilo lidem a konaly se zde zajímavé, alternativní akce, nemám s tím problém. Je to dobré využití a proč místo nechat pustnout, když se o něj nikdo nehlásí a pak se hlásí zase stát, který toho už má snad dost. Žádný squat pro pochybné vysmahlé existence, ale pro lidi, kterým není lhostejný osud druhý. Na straně druhé jsou pak záležitosti právní a i to, že nikdo nemá právo na obsazení soukromého objektu. Prostě právo nedotknutelnosti, ale k tomu já nemám právo soudit. Nikdo ho přeci nemá. Tak hezký týden a milujte své sousedy!
