Není čas ztrácet čas

Některé věci prostě neuspěcháte. Některé myšlenky musí uzrát, některé pocity jsou ráno moudřejší nežli večer. Člověk by chtěl ale všechno hned. Jenže není to tak trochu škoda? Má další nedělní glosa o vzácnosti věcí přítomných.

Lidé se za vším neustále ženou, jenže si neuvědomují, že právě možná to, po čem tak touží, nebude následovně to pravé. Lidé si málo váží okamžiku. Lidé málo cení přítomnost. Ale vždyť nežijeme minulostí, ani budoucností. Žijeme teď a tady. Sedm a půl miliardy lidí okolo nás dýchá stejně a zažívá trápení podobně jako my. A my si připadáme někdy tak samotní a bezradní. Vzpomínáme na zlé věci, které nás postihly a máme strach z věcí, které by se nám mohly přihodit. Ale slunce svítí na každého z nás stejně tak. Jen někdo se dokáže radovat ze života prostě víc. A čas mezitím plyne.

Už dávno vím, že ti opravdoví zůstávají. Ti, co vás milují, nehledají žádné výmluvy, proč tu teď nejsou s vámi. A člověk je natolik oslepen malichernostmi okolo sebe, že si prostě nedokáže uvědomit, jak je síla přítomnosti a toho, co máme právě teď, naplňující. A to, že každé ráno otevřu oči, je přece dar, ne samozřejmost. Nechci jednou litovat, že jsem neřekla něco, co mělo být řečeno. Třeba se jen zastavit a někomu říct dík. Usínat šťastný je přece mnohem krásnější věc, než usínat v pomíjivém přepychu. Naopak je přeci lidské chtít od života víc a ne se spokojit s málem. Tento týden mě zasáhla kauza reformy v Katalánsku, kde se lidé snaží o něco podobného. Tak jako lidé u nás před rokem 89 chtěli pro sebe a hlavně pro své děti lepší život. Je mi smutno, když vidím, že nadřazenější člověk bije prostého člověka, který má právo vyjádřit svůj názor v demokratickém státě. Vždyť i ti policisté mají doma rodiny...

A tak možná není čas ztrácet. Žití je přece tím nejlepším na tomhle světe. A to ještě když ten čas uhání přesně jak ti dostihoví koně. A neříkám to náhodou. Vždyť dnešní Velkou pardubickou vyhrál právě kůň s jménem No time to lose. Tak hezký týden a zastavte se na chvilku!