To máme mládež, to máme mládež, doma řezali je málo, jak se zdálo, kam to vede se ptám? Další nedělní glosa věnovaná hlavně dnešní mužské omladině.
Pravděpodobně jste si už zvykli na zvláštní názvy mých článků, jenže ten dnešní není ani mým, ani zvláštním. Krize maskulinity je běžný termín užívaný v sociologii, který vysvětluje to, že dnešní mužství tak nějak upadá. A protože nejsem zatrpklá důchodkyně, která všechno nové a mladé odsuzuje, chtěla jsem se k tomuto tématu vyjádřit i já.
Když jsme u těch stařešinů, nevím, jestli ten pocit znáte i vy, ale já jsem častokrát cítila takový ten divný stud. Stud za někoho. A právě mockrát se mi stávalo, že jsem se styděla za některé ty mladé, když je opodál sledovali starší lidé. Pomýšlela jsem na to, co se jim asi honí v hlavách, jestli je to takový ten zarytý předsudek, že za nich bylo líp a dnes je doba zlá, nebo jestli cítí odpor k tomu, že mladí mají celý život před sebou, kdežto oni ho už brzo skončí. Možná obě varianty dohromady, ale jisté je to, že se za výrostky nestydí nejen lidé starší, ale i ti mladší. Kolikrát se totiž nestačím divit i já.
Ze všeho nejvíc mě však udivuje ta jejich móda. Červené kosmické boty, upnuté teplákové maskáče (zajímalo by mě, kolik těch kluků by vydrželo opravdu skutečnou vojnu), triko s potiskem, které mi hned dopředu hlásá, ať radši držím hubu. Doplňky nejsou o nic míň kůl, hustý a mazec – jmenujme například kšiltovky bejsky u chlapců a chlupaté kjůt přívěsky na silikonové kabelky oubeg u dívek. A když jsme u těch mladých slečen, nedávno jsem přemýšlela o tom, jak je mi moc líto těch holek, které chtějí brzo dospět. Já bych si to s nimi moc ráda hned vyměnila, ono totiž holky – není vůbec o co stát. Ale řešit kluky a říkat fotrovi, jak je trapnej, že nezná nic od Biebra a po škole jít zashoppovat a na pokec do Starbucksu na kafíčko, to je jiná.
Já jsem moc ráda za to, jaké dětství jsem mohla mít. Vzpomínám na to, jak jsme jako holky byly úplně vyšinutý z první pusy za školní jídelnou, ze psaníček schovaných pod polštářem a probdělých nocích, jestli se zítra na mě podívá. Při takových nesmělých věcech jsme omdlívaly. Dnes mi je z těch dívek dost smutno, chtějí všechno rychle, aby nebyly v partě poslední a aby nebyly terčem posměchu, že nemají ajfouna. Ta naivní dětská láska a pomalé poznávání dnes není v kurzu. Zato uplé legíny odhalující kotníky, to je terno.
A dělá to všechno společnost. Je prostě taková doba, ať se nám to líbí nebo ne. Za nás jsme měli taky své, taky se kouřilo na záchodcích a smáli jsme se brejlounům a šprtům. Každá doba má své mladé a svůj underground, jenže aby jedenáctiletá dívka připomínala účinkující z E55? Vyzývavě v hutném makeupu, který vůbec nepotřebuje, ale vlastně nemůžu bez něj být, protože to tak nosí i nějaká youtuberka? Aby jim připadalo normální dělat si umělé nehty u vietnamců? Aby jim přišlo normální si s klukem/dívkou užít na kalbě a pak odkoupnout, protože to je realita, voe? Jako pozitivní ale vidím alespoň to, že se mnoho z nich rozhodlo nesedět jen u PC a ovlivnilo je cvičení. I když ty jejich selfíčka pořízená jenom “jakože chodim do gymu“ a hashtagy typu “jdu se zničit a těžký váhy“, no nevím, nevím.
To mi vlastně připomíná, abych neodbočovala od původního tématu dnešního článku, tedy krize mužství. Ono to s tím všechno vlastně ale souvisí. Jaké jsou dívky, takoví jsou i kluci. A jací jsou kluci, takové jsou dívky. Je to vlastně taková nabídka a poptávka. Přijde mi ale že chlapci byli dřív mužnější. A nemyslím tím jen to, že podstupovali vojnu, o které si myslím, že z kluka chlapa fakt neudělá. Myslím tím, že ti mužští byli vedeni k řemeslu a k zabezpečení rodiny. Takoví ti velcí srdeční tátové, z kterých šel strach nejenom protože okřikli, ale protože byli respekt. Dnes ten životní styl je takový anonymní, moc se nevázat a užívat si, dokud to jde. A pak jsou ty případy těch mužů, co mají na hlavě vyholenou přehazovačku a voní se víc jak jejich žena. Frajírci, co si o sobě myslí, že z nich padnu jenom protože vypadají jako x milionů dalších. A pak ani nevědí, co je hasák a jak vyměnit žárovku. Prostě dámičky a o těch to celé je.
A nakonec chci říct, že samozřejmě nemůžeme všechny házet do jedno pytle a je jasné, že je okolo nás mnoho schopných mladých lidí (třeba jako já – pozn. autora). Takže dnešní článek berte, ostatně jako vždy, s rezervou a ptáte-li se co tedy s nimi? Nic, na to si musí přijít oni sami. Tak hezký týden a příští týden vy víte co.
