Tento týden se chci i já vyjádřit k velmi diskutované kauze o sexuálním obtěžování. Cíleně vymyšlená kampaň genderových feministek nebo téma, které zbytečně zlehčujeme, opomíjíme a může se týkat i nás?
Hrozně mě trápí, že se taková věc začne řešit až tehdy, kdy se z ní stane komerční reklama. Tuto kampaň totiž nepovažuji za nic jiného, než jako přehnanou mediální bublinu a hašteřinu. Vždyť jak je hloupé a naivní někoho žalovat po patnácti letech? A k tomu ještě žalovat někoho, kdo je hollywoodská star a koho je snadné poškodit v bulváru a ještě z toho všeho vyprat balík peněz. Po patnácti letech si vzpomenout, že mě někdo obtěžoval, to mi nikdo nemůže mít za zlé, ale to zavání prostě promyšleným poškozením toho druhého. A to vůbec nemluvím o sexuálním násilí, které je úplně nepřijatelné. Jenže aktivisté se hájí tím, že oběti nedaly o sobě tak dlouho znát, protože byly paralyzovány strachem (což bych řekla, že může spíše nastat u žen, před kterými se začal muž obnažovat třeba v metru). Strach z toho, že budou odmítnuty. Jsou totiž i takové případy, kdy obětem policie řekla, jestli napadení příliš nezveličují. Dokonce jsem nedávno četla článek, kdy žena byla doma mužem fyzicky týraná a soud se oběti ptal, jestli manželovi vůbec vařila.
Být genderově-zelenou a k tomu politicky korektní, sluníčkovou, novodobou feministkou není ale jen tak, zvlášť když vás nikdo v mastných vlasech a v sukni s obřím zadkem, nechce. To je pak lehčí svádět na vinu mužům, jací jsou to hrubiáni a že myslí jenom na to jediné. Mně, jakožto ženě s velkým ž, jež se ráda nosí a obléká, lichotí mužské pohledy. Nemám zapotřebí se zahalovat od hlavy až k patě do nějaké burky, a ani nejsem žádná nestoudnice a rozhoďnoha jako spoustu žen dnes, ale jen jsem ráda ženská a dělá mi dobře, že se líbím. Jsem si také jistá, že pokud bych byla někým obtěžovaná, ihned se ozvu. Mám zdravé sebevědomí a takovou tu ženskou sebeúctu. Od Stallona bych se však obtěžovat nechala. Existují ale ženy, které nemusí být tak horlivé a bojovné. Jsou možná stydlivé, a nebo se zkrátka bojí, že pokud by se ozvaly, mohlo by to být ještě horší. Narážím tím tak na tzv. harašení v zaměstnání, které dokáže být pořádně peklo, pokud je žena např. samoživitelka.
Do pozice chlípníka se vždy přirozeně staví jen muži. Jejich maskulinita a dravost po ulovení bezbranných dam. Jenže kampaň neopomíná na to, že oběti se může stát i muž. Nutno poznamenat, že vlastně nevím, jak se takové ženské obtěžování muže určuje – jestli je to do jaké míry je on podpantoflák? Ne, nebudeme to přeci zlehčovat. Ono totiž takové domácí násilí na mužích může být ještě horší a ještě víc ponižující, než u žen. A to je teprve tabu.
Jde však i to, jestli oběť chování daného agresora nevyprovokuje. Ono totiž mnoha ženám zprvu poklonky lichotí, marně vidí ve flirtu určité materiální výhody. Natřásají se, svádí v nevhodném výstřihu a s kolínkem Sharon Stone. A když se jim to nehodí, už-už je z něj úchylák. Holky, vždyť bez těch chlapů brzy vymřeme. To už by se fakt nikdo nesměl nikam podívat. Zastávám tedy názor, že pokud je nám něco nepříjemné, musíme se ihned ohradit. Nikdo jiný to za nás neudělá. I když vlastně počkejte, jedině hashtag #MeToo. Tak hezký týden a prosím, neobtěžujte.
