Na minulé přednášce o redaktorské činnosti se naše přednášející věnovala tématu nesrozumitelnosti textu. Tak třeba dárek zdarma. To je oxymóron jako prase. Dárek je vždy zdarma, ne? Možná ale jen do chvíle, než si to rozmyslíte.
Tento týden se mi přihodila úsměvná věc, při níž se mi úsměv spíše kroutil. Nakráčím si takhle do (raději) nezmiňovaného supermarketu a hned u vstupu mě odchytává jejich pracovník. Je elegantně oblečen, vystupuje s lehkým úsměvem, div netančí a ihned se ptá, jestli vlastním jejich zákaznickou kartu. Došlo prý k její změně a ihned mi ji vymění. A tak za ním hned poklusávám jako naivní ovce. Zastaví se až u velkého nápisu finančních služeb. Zatrne ve mně a už ho podezírám. V tu ránu si mě ale přebírá ještě lépe oděná mladá žena, která ihned vyzvídá, jestli to či ono a jestli platím tak či onak, nebo jestli vůbec. Nestačím se ani nadechnout a už mě zaráží s tím, že pokud něco podepíšu, tak za každý nákup, i kdekoliv jinde, mi budou chodit body a pak šeky a pak budu ve vatě. Začnu couvat s tím, že jsem přišla kvůli změně klubové kartičky, tak ať mi dají novou, nebo odcházím. Už-už zvyšuji hlas, že se jim pod nic rozhodně upisovat nebudu, vždyť jsem po nich přece nic ani nechtěla! Připadám si jak malá holka. Gertruda v kozačkách tedy vidí, že mě neužene a se zlostí v očích jen sladce pípne: „Tak se mějte.“
Otočím se na kramfleku a mažu pryč. Schovám se až v uličce, na jejímž konci stojí zase ten pán a lanaří jiné oběti. Cítím horko v obličeji a jsem na sebe naštvaná. Já, já! Copak vypadám na to, že potřebuju půjčku? Já, ta která je s každým hned hotova. A teď se nechám nachytat od někoho, komu nedělá problém ulehnout večer do postele s vědomím, že podvádí a využívá lidi. Bylo mi z toho všeho zle, a tak mě uklidil až regál s čokoládou. Pořád jsem na to ale musela myslet. Když je asi fakt někdo blbej, jednoduše naletí. Nedivím se tomu. Já normálně takové nabídky vždycky odmítám. Stejně tak jako ty sličné dámy, které pochybně prodávají levné parfémy u provizorního stánečku. Odmítám veškeré existence, které odchytávají lidi před nemocnicí s košíčkem. Když chci dát, vyhledám si je. Nemusí mě nikdo obtěžovat. Jenže klubové kartičky, to je jiná. Klubové kartičky jsou prostě zlo. Nejenže zabírají spoustu místa v peněžence, ale člověk bez kartičky je trapák, který neví, o co přichází. Tak zlevněte pro všechny a bylo by po kartičkách! A bylo by i po šmejdech.
Ten film jsem viděla již dávno a to téma dnes již nechci nadále rozebírat. Asi jsem pořád naivně překvapená z toho, jací lidé dokážou být. Ten dokument se týká právě těch, kterým nepřijde nic hloupé a ostudné. Jedni okrádají naivnost stáří a druzí nevědomost mládí. Takže příště raději: nevidím, neslyším a nemluvím. Tak hezký týden a nenechte se.
