Kdo uhlídá nastavení standardu ve zdravotnictví?

Zdravotnictví umí stále víc, ale stále za podstatně víc peněz, mění se v čase. Tím nastává  problém ve všech zemích, jak zaplatit solidní zdravotní péči na úrovni doby pro všechny občany státu. Hodně bohaté státy to mají jistě lehčí, na druhou stranu i je začíná tento problém dohánět. ČR jistě není chudý stát, ale také není velmi bohatý. Problém je evidentně k řešení bez ohledu na to, jaká vláda tady vládne a kdo je ministrem zdravotnictví a kdo prezidentem lékařské komory.

Zatím se o tom moc nemluví a v mediích naše novinářské hvězdy omílají hlavně problematiku poplatků, která je sice z hlediska občana zajímavá, ale v podstatě z hlediska fungování systému marginální http://selucky.blog.idnes.cz/c/183982/O-cem-se-v-politice-kolem-zdravotnictvi-cudne-nemluvi.html . V podstatě je jasné, že solidní zdravotnictví  bude stále dražší a že je nutné nastavit systém, který je řeší dnes a který bude schopen pružně a smysluplně reagovat na změny v čase. Že budeme muset hledat zdroje (tedy peníze) stále víc je také zřetelné. Jsou v principu jen dva zdroje peněz. Státní a soukromé. Ty státní jsou vlastně taky peníze občanů, které si stát vezme těmi či oněmi cestami. Představa - ať to zaplatí stát má asi takovou hloubku, jako nařízení, že škodovky  mají být trvale za šedesát sedm tisíc  a rozdíl ať doplácí stát.

Nicméně  v Evropě se považuje za obvyklé, že stát jistě řídí zdravotní péči (různými metodami) a také do ni dává „státní“ peníze. Pomoc státu je jistě vhodná k řešení extremně drahých málo četných diagnóz, taky pomáhá v solidárnosti systému. Je proto také docela legitimní otázka na politiky, co dělají se státními penězi. Zda českých 7% HDP do zdravotnictví je dostatek a zda by se tento poměr (na úkor čeho?) měl nebo neměl měnit. Z úvahy, že by měl stát kompletně financovat zdravotnictví člověka dokonale vyvede situace v britském  NHS, zdravotnictvím placeném kompletně z daní, o jehož úrovni si myslím , že pro většinu občanů ČR by byla neakceptovatelná. Také v Británii narůstá počet občanů privátně pojištěných z původních pár procent na dnešních více jak 20%.

Cestou je vybudovat zdravotní pojištění hodné toho jména ( http://selucky.blog.idnes.cz/c/180402/Jak-funguje-a-nefunguje-zdravotni-pojisteni.html ) , což nám v Čechách přes veškerou rétoriku chybí. Obvyklá je konstrukce nároku pojištěnců na to, na co mají právo v rámci placené pojistky. Porovnání s pojištěním auta nebo nemovitosti je na místě, protože tento typ pojištění je obecně známý. Také si pojišťovny konstruují smlouvu s určením toho, co vlastně pojistka platí a co ne. Tedy jakýsi nárok. Další podobný rys je v tom, že každý především stojí o zaplacení požáru, krádeže vozu, totální havárky a drobnosti (prasklou žárovku) si je ochotný (ve snaze snížit cenu pojistky) hradit sám. Ve zdravotnictví je to velmi podobné. Systém by měl jistě hradit velké „havárie“ na úrovni doby (průběžně se měnící) a drobnosti by si měl každý zčásti, nebo úplně hradit sám.  Systém musí být solidární a nesmí nechat na holičkách sociálně slabé. Jejich neschopnost platit ale nemůže řešit zdravotní pojištění, jako je neřeší jiné typy pojištění, ale sociální záchranná síť.

Pokud má zdravotní pojištění fungovat, musí se udělat zásadní pořádek v systému placení. Prostě za výkon  v určité kvalitě musí pojišťovny zaplatit stejně, jedno jestli v horní dolní nebo ve velkoměstě. Pak další v Čechách zásadně neřešená otázka je, co všechno má platba pojišťovny zdravotnickému subjektu obsahovat, Platbu za konkrétní výkon? Včetně čeho? Všech nákladů na tento výkon? Včetně přiměřeného zisku? Má být konstruovaná tak, aby se vytvářely zdroje na obnovu techniky a zařízení? Osobně bych odpověděl na všechny tyto dotazy z dobrých důvodů ano, ale u nás občas čteme filipiky na placení peněz na mzdy personálu mimo systém, stejně jako „krásných“ idejí na téma- zdravotnictví nesmí vytvářet zisk- i když ho dávno v některých článcích řetězu zřetelně vytváří. Do stejné kategorie bych zařadil úvahy na téma- budovy a velké investice platí stát, ostatní zdravotní pojištění. Jak do systému pustíme nějakou míru individuálního rozhodování úředníkem státu, pouštíme do systému možnost klientelismu, dnešní realita je poměrně přesvědčivá.

Částečně reaguji na článek  http://www.tribune.cz/clanek/22273-boj-o-standard-urci-li-ho-pojistovny-buh-s-nami-rika-kubek , i když jej novinář opět vede se zaměřením na poplatky a doplatky. Nicméně  se tam okrajově objevuje několik podstatných myšlenek. Stát chce stanovit nárok na zdravotní péči  sám a komoře se nelíbí, že jej nechce stanovit přesně a pod dohledem komory. Tedy co bude pojištění platit zcela a co ne a jak mnoho ne. Osobně si myslím , že takový „natvrdo a navěky“ pevně stanovený seznam ani nelze vytvořit. Protože než se vytvoří a zavede, již bude zastaralý a jsme tam , kde jsme nechtěli být. Také pokud si budeme platit ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ, měly by o nároku (standardu) rozhodnout a rozhodovat pojišťovny. Jistě pod dozorem státu (je to také politikum a stát nastavuje mantinely) a na základě jednání odborníků, ale jinak to asi nejde a fungovat dlouhodobě nemůže. Debaty na téma státní, veřejnoprávní či soukromé pojišťovny nejsou smysluplné a nepatří do úst představitelů lékařské komory. Konec konců si může stát nechat nebo vybudovat jednu zdravotní pojišťovnu (fungující a placenou na stejných principech a předpisech jako ostatní) a tu provozovat podle sebe, pokud  bude lepší než ostatní subjekty, jistě se občané přesunou tam. Obávám se, když vidím výkony státu v mnoha oblastech, že by to nebyla nejlepší pojišťovna.

Pokud bude existovat na jedné straně dozor státu nad nastavenými mantinely, svoboda pacienta kde ( a jak?) bude pojištěn, nepokřivený trh zdravotnických služeb (dnes máme regulovaný pseudotrh) a fungující zdravotní právo, tak se nemáme čeho bát. Podstatným hlídačem musí být lékařská komora a její tvrdý a efektivní  dozor nad minimálně nezbytnými podmínkami věcných a personálních pro provedení toho - či onoho výkonu. Určitě musí být napevno zakotven solidní rozsah nároku, ale na druhé straně nejde limitovat nadstandardy. Copak požadavek např. provedení operace osobně vyhlášeným odborníkem by také nemělo být realizováno se solidním poplatkem za tento individuální požadavek? Dnes mají tito odborníci možnost za standardní peníze pracovat 20 hodin denně, nebo využívat šedý trh.     

Dalším velmi zásadním problémem je právo ve zdravotnictví, ale to nepatří do tohoto článku. Bez podstatných změn v této oblasti prakticky ve všech jeho složkách nebude v ČR fungující zdravotní systém, ani jeho účinná kontrola pacienty, státem a rozhodně ne na posledním místě lékařskou komorou.