Rekreanti

trochu mysteriózní povídka bez zápletky, rozuzlení a téměř bez děje o tom, co se může přihodit po příjezdu do českého kempu.

Příjezd rekreantů do kempu na louce při úpatí zalesněného kop­ce. Cesta po­kra­čuje vzhůru. Za stro­my na vršku trčí po­zů­statky hradní zřiceniny, ze­zdola pouze tu­še­né. Neda­leko tá­bo­řiš­tě hučí jez, šumí splav, bublají peřeje – těžko si vybrat. Břeh lemuje stromořadí roz­ši­řu­jí­cí se v kaš­­ta­­no­vou alej vedoucí do městečka; do­plňují ji po­­zo­ru­hod­né od­pad­kové koše a dře­vě­né lavičky. Pro­stře­dí působí uklid­ňujícím do­jmem, pou­ze při pohledu do svahu na­pě­tí mírně vzrů­stá. Tím spíš, že se Drákula, o je­hož pří­tom­no­sti ni­kdo nic netuší, zkušeně scho­vá­vá za jed­ním z kmenů.

Odpoledne se šourá do poloviny; v tenhle čas by měl krvavý pán ležet v rakvi, on však zku­še­ně postává skrytý mezi větvemi. Prozatím nekouří, zá­pálí si až před čtvrtou. Tou dobou bude většina re­kreantů ubytovaná v chatkách; šikovnější s věcmi roztříděnými a ulo­ženými do při­hrá­dek, s kufry provizorně nacpanými do skříní vedle turistických batohů, hůlek a bot. Většina se bude vě­novat roz­ba­lo­vání svačiny: řízky, řízky, chleba, ky­selá okurka a říz­ky, va­jíč­ka na­tvr­do v alu­mi­nio­vých obalech. Někteří najdou postrádané oč­ko­vací průkazy nebo zmač­ka­né jíz­den­ky. Spar­tán­sky zařízené chatky páchnou zatuchlinou – v čemsi tako­vém ještě ne­by­d­le­li, příště si roz­hod­ně za­jistí nocleh v hotelu. Z několika slov je zřejmé, že ak­tuál­ní nepohodlí považují za do­čas­né; žijí pro budoucnost.

Ve čtyři hodiny sestupuje Drá­kula po svahu, neboť chce lépe slyšet, o čem adepti klevetí. Také on myslí na budoucnost dobře vychlazené hrobky; čer­vencové odpoledne vrcholí. V ně­ko­li­ka rodinách i přátelských kroužcích pa­da­jí návrhy na rychlý výšlap ke hradu, kam až to půjde, za první či druhou bránu, s na­dějí, že návrší poskytne vý­hled do údolí. Kdosi však při­po­mí­ná, že objekt v re­konstrukci je nepřístupný, a Drákula čerstvě zapálenou cigaretou osla­vu­je zisk prvního gemu.

Listí se nepřestává chvět pod ma­nic­kými pa­prs­ky, mušky hbitě a nervózně prolétávají kou­řem, neposedně a tě­kavě kličkují mezi pavučinami. Neklid přesto není na mís­tě, bouřka se nechystá.

„Tady pršet nebude.“

„Ne, tady ne,“ odpovídá kdosi.Jak tam sedí namačkáni na palandách, jeden nebo dva vy­pu­s­tí du­ša­na. Sa­mo­zřejmě se nikdo nepřizná a vět­šina přítomných předstírá, že nic ne­cítila. Jen dvě ženy mlčení ne­vydrží a jedna z nich prohlásí:

„Smrad jako z Aušvicu.“

Tomu se však nikdo nezasměje; každý se tváří, že nic neslyšel nebo že na po­známce zhola nezáleží, nedělá z ní vědu, nehodlá ženu hodnotit. Nepřijeli mo­ra­li­zo­vat, nýbrž uvolnit se.

„Otevřu dveře,“ navrhuje muž.

Jsou to muži a ženy; ne pouze muži a ne pouze ženy. A děti. Dokonce babičky s dědečky, Vik­tor­ka se Sultá­nem, Barunka s Tyrlem. A stranou společnosti, nad okra­jem lesa mírně zkouřený domácí pán, jenž nesmí chybět.

Vedoucí kempu se jmenuje Kula, doktor filozofie a pomocných historických věd, vykopnutý z uni­ver­zity, neboť odmítal da­rovat krevní plazmu. Chodila celá ka­tedra, čímž jim kazil prů­měr, tak mu jed­noho dne odnesli židli, stůl i počítač do opravny, a když dr. Kula dorazil na ba­­da­tel­ské sta­no­vi­š­tě, shledal, že jeho pra­covní místo bylo zrušeno a že s tím nic nenadělá. Nešel ani za ve­dou­cím katedry, bez krevní plazmy to stejně nemělo smysl. Ovšem krev tvo­řila pou­hou zá­min­ku k vy­ha­zovu, jehož pravou příčinou byla Ku­lo­va nesnesitelná pracovitost. Neuměl odpo­čívat ani cestou na toalety. A potom panovalo po­de­zře­ní, že delší dobu ne­zne­užil studentku. Když se to se­četlo a pod­trhlo, na účtence se zjevilo dost vysoké čí­slo k tomu, aby se s ním akademici rozloučili. Skončil v kempu a mluvil o ště­s­tí. Dr. Kula – zapo­meňme to jméno.

Mezi rekreanty se také vyskytoval praktikant, vlastním jménem Borejsek. Pra­co­val na téže ka­­ted­ře a prak­tikoval tam kde co. Zásluhou toho byl mezi aka­demiky oblíbený, chválil si jej sám pro­­dě­kan. Zdálo by se, že se mezi rekreanty ocitl omylem, ale opak byl pravdou: zpoza masky unaveného badatele měl sle­dovat Kulu a nashromáždit co ne­jvíc poznatků o jeho sou­čas­ném ži­vo­tě. Na ka­tedře byli zvědavostí bez sebe a toužili vypá­t­rat, jak se Kulovi po pro­puštění vede – zda hůř, nebo líp, o čemž také každý den váš­nivě debatovali, až se Bo­rej­sek nabídl, že odjede na výzvědy do kempu, kde se mezi rekreanty ztratí jako „mrave­nec na asfaltu“. Naplá­nované to měl pěkně, vedoucímu pro studijní zá­le­ži­to­sti se to též líbilo.

„Vem si aspoň batoh, Borejsku, no –“ přemlouval prak­ti­kanta před odjezdem ve­doucí.

„Nemohu, Martine, já to mám v sobě takhle na­sta­vené…“ vysvětlo­val prak­ti­kant.

Měl to v sobě, proto jej měli rádi a často ho posílali na výzvědy.

„Mission impossible,“ usmívali se na něj žertem, neboť ve skutečnosti si byli jis­tí, že Bo­rej­sek jako obvykle uspě­je.

Odpoledne v kempu zatím upadalo, přiblížila se pátá hodina.

„Půjdu uklidit kolem řeky,“ navrhl zničehonic Richard sedící u okna.

Nikdo se na nic neptal, nikdo jej slůvkem nepovzbudil, nepronesl: „Dobře, tak běž, Ri­char­de“, ne­ne­chal si jeho rozhodnutí vysvětlit.

Ze druhé řady paland se však ozvalo:

„Odkud vlastně jsi, Ríšo?“

„Z Nového Bydžova, proč?“

„Né, nic, já jen tak…“

Drákula přistoupil k okraji lesa, pořád nad­míru zku­šeně, aby získal lepší vhled po­otevřeným ok­nem; sám vidět nebyl a nemohl by být, ani kdyby hulákal z tábo­ro­­vého ohniště.

Nakonec tentýž hlas ze skrytu paland dodal:

„U vás neuklízí obecní úřad? Vy tam nemáte „cigoše“?

„Ne. U nás uklízí každý kolem svého a společně kolem rybníka, proti proudu strouhy, v obou smě­­rech,“ zvedal se Richard, neboť mínil za­stihnout pozdně od­po­lední slunce mezi vět­ve­mi.

„No já tam nic nezahodil, nečum na mě tak,“ požehnal mu na cestu po­dráž­dě­ný hlas, když vy­chá­zel ze dveří.

Následovalo kolektivní mlčení, v němž za Richardem zavr­zaly panty. Někdo si opět podivně usral, dušan se vznášel v nastalém deliriu. Točený salám s hous­kou, utopenci s cibulí, žlou­tek a bílek, na­klá­da­ná řepa, obligátní vo­kur­čička, chle­ba, pomazánkové máslo – co k to­mu do­dat?

„Co dodat? Gabča na pódiu, super. Verča v první desítce – tam bych rád viděl o jednu ránu méně, ležka mohla být o tro­šinku lepší, se stojkou nejsou problémy; Evik – nebýt běhu, při němž dvakrát upadla… smůla; nejprve jí přišláply hůlku, po­druhé upadla na rovince, na to se musím znovu podívat…“

„A Jíťa?“

„Jíťa, no. Třetí a čtvrtou ránu jsem hledal asi pět minut. Potom šestou, sed­mou, osmou… Jíťa měla smůlu, dva­krát jí přišel poryv.“

„Takže spokojenost?“

„Já sem spokojenej. Desítku beru všema de­se­ti.“

„A přišlo Vám stejně jako nám, že Gabriela dnes běžela o něco rychleji?“

„Malinké zlepšení tam bylo. Gabča jde nahoru závod od závodu. Na střelnici ta její peč­li­vost, to je jis­to­ta.“

„Očekáváte, že letos dosáhne na stoprocentní vý­kon?“

„Ona už jednou nahoře byla, teď se tam pomalu vrací. Chvílemi se jí moc ne­chce – to tam ne­dá­vej­te – ale my do ní tlačíme, poháníme ji zpěvem, ovšem bez těž­kých dob, protože těžká už je dost – to tam taky ne­dá­­vej­te – my ne­po­tře­bu­je­me, aby se nám na měkčích tratích pro­pa­da­la. Totiž výsledkovou listinou.“

„To tam mohu nechat?“

„Jo.“

„Dovolte, prosím, poslední dotaz, trochu víc na tělo: je pravda, že do Gabči ob­čas cpete brambůrky?“

„Máte to vypnutý?“

„Buďte bez obav.“

„Necpeme do ní brambůrky, na to si ne­troufáme. Když do Gabči nacpete dva tři pytlíky, vona vám nakyne – máte to vypnutý?“

„Jasně, všechno vypnutý.“

„ – nakyne jako po droždí a pak ji neuspíte třebas do rá­na.“

„Takže zpěv ano, brambůrky ne…“

„Ano, a já zdravím diváky doma v České republice,“ ozý­val se v napjatém tichu zá­znam hod­no­ce­ní půl roku starého závodu, který si je­den z rekreantů s ná­bož­ným pro­cítěním pře­­­hrá­val.

Nikdo se neodvážil produkci narušit.

„Prosim tě, vypni to už! Vždyť to máš tak obe­hra­né…“ napomenula dotyčného stár­­noucí mat­ka.

Richard se již pohyboval s károu na cestě, zkušeně a věcně ji tlačil, pro­bo­dá­ván zraky di­­vá­ků, kteří jej na dálku tahali zpátky, natlačení k ok­nům a vtěsnaní do dveří chatky. Neušlo jim, jak Richard vyhlíží kanystry a v pobřežních hou­šti­nách hledá místo k zaparkování, aby se zby­­teč­ně ne­na­cho­dil. Také Drákula, pro­fe­sio­nál­ně věcný jako vždy, bodal „cigoše“ do zad.

Po chvíli několik rekreantů přestalo civět na Richarda a zadívalo se hlouběji do chatky. Te­prve nyní si uvědomili, že uvnitř se rozléhají netušené prostory vy­bí­ze­jí­cí k prozkoumání. Ni­kdo ne­uměl odhadnout, kam ve­dou. Ovšem výhled na Ri­charda, jenž neomylně zamířil za prv­ním piv­ním táckem, za první zdechlinou klo­bá­sy, za duchem zmizelé hořčice, byl nakonec moc­něj­ší a při­lá­kal je zpět. Drá­ku­la na kraji smrkoví se neslyšně pochechtával…

„Pojďme za ním,“ navrhl kdosi, „ať vidíme zblíz­ka, co sbírá. Přiznám se, že drob­nější před­měty nedokážu rozeznat, a to sem byl včera u vočaře.“

Situace v chatce nepozorovaně zhoustla; na ty, kteří vyhlíželi ze dveří, se tlačili ču­milové od oken i z paland. Zda­leka ne všichni, ale našlo se jich dost k tomu, aby vytvořili setrvalý, sou­stře­dě­ný tlak.

„Pozor! Nepřevrhněte mi čaj, sakra!“ vztekal se kdosi od stolku.

„Ježiš, dělejte!“

„Tak uhni, ne?!“

„Doprčic!“

Víc nebo míň nápadně se strkali, byť k otevřené agresi nedocházelo. Dusili ji, jak byli zvyklí, nechtěli, aby se o nich nepěkně hovořilo. A přece by si většina udě­­lala místo rukama no­ha­ma, nejraději bezohledně, kdyby to šlo. Některým za­hrá­ly do noty potíže s obezitou; sta­či­lo na­tla­čit se prsy, šprajcnout se stehny, paží obe­jmout druhého kolem krku a pře­ká­že­jí­cí se poddal. Tlustí lidé v sobě ne­chovali špetku pochyb. Drákula totéž – jaký div, že je při­ta­ho­val? Byl jedním z nich, zkušený stín na letním slunci.

Ozvalo se kašlání, z postele spadl medvídek.

„Teď, když jsem se vyhrabal, spadne z palandy medvídek… a já netuším, kde ho hle­dat…“

V tentýž okamžik podklouzly Richardovi nohy a re­kreanti na vlastní oči viděli, jak „cigoš“ za­hu­čel do řeky, kousek před splavem, zatímco kára zůstala opřená o kmen. Kdo by neměl dů­vod se zasmát? Jen dr. Kula neprodleně vyběhl otevřít vy­soká vrata kůlny, za ni­miž prách­ni­věl ha­sič­ský vůz.

„Ten se teda bude hodit,“ poznamenal s jízlivým úšklebkem zpocený tlus­ťoch.

Na polici rezivěly hasičské helmy, bylo jich jako much. A za nimi figurína chláp­ka, jenž chtěl za každou cenu stříkat, ale nevěděl, jak na to.

„Děcka, netlačte se na nás! Nebo si vylezte ok­nem…“

Nervózních hlasů neubývalo, každý toužil spatřit, jak to s Ri­chardem, no­vo­do­bým bron­­to­sau­rem s don­kichot­skou tváří, dopadá. Jen Drákula zachovával zku­še­ný a věcný klid v jí­vo­vém houští a věděl, jaké bude mít krizová situace vy­vr­cho­lení.

Autor: Ladislav Selepko | čtvrtek 24.12.2015 10:08 | karma článku: 8,86 | přečteno: 281x

Další články autora

Ladislav Selepko

Voda nad zlato

Další ze série příspěvků ke klimatickým výzvám současnosti. Tentokrát s osobními vodními zkušenostmi v české krajině a se zprávou o posledním dění v Grónsku.

11.8.2019 v 16:45 | Karma: 8,32 | Přečteno: 549x | Diskuse | Životní prostředí a ekologie

Ladislav Selepko

Relativita skleníkových emisí

Zkoumám v posledních dnech různé tabulky a grafy týkající se globálního oteplování a snažím se v množství dat a pohledů rozpoznat svoji úlohu v tomto celosvětovém dramatu. Přináším další poznatky.

4.8.2019 v 16:45 | Karma: 9,64 | Přečteno: 838x | Diskuse | Životní prostředí a ekologie

Ladislav Selepko

Céódvě – céócó?

Vlak o velikosti planety, co nikde nestaví. V něm veselá společnost nevěří zprávám průvodčího, že se blíží útes. Několik pasažérů rozpačitě hledá záchrannou brzdu. Mašinfíra udržuje rychlost a kapela vyhrává.

28.7.2019 v 16:45 | Karma: 12,49 | Přečteno: 707x | Diskuse | Životní prostředí a ekologie

Ladislav Selepko

Démon migrace

Stále nemohu uvěřit, že migrace je zlo, které ohrožuje spokojený život v naší zemi. Nemám ani potřebu zdůvodňovat si, proč je dobrá. Vypíšu, co mi při slově "migrace" přichází na mysl.

21.7.2019 v 16:45 | Karma: 13,68 | Přečteno: 1503x | Diskuse | Společnost

Ladislav Selepko

Muslim znásilňuje, Čech krade a Maďar?

Všechno je kmenový instinkt, a kdo tvrdí, že ne, ten je odpadlík a škůdce. Aneb, obtěžuje-li vás strach z cizokrajných uprchlíků, zde je několik návrhů, jak ho zapudit.

1.12.2018 v 8:42 | Karma: 13,79 | Přečteno: 1046x | Diskuse | Společnost

Nejčtenější

„Ty jsi bezva chlap, já ti dám zadarmo.“ Fotograf vzpomíná na hříšné devadesátky

27. dubna 2025  16:27

Fotil sametovou revoluci i dusno pozdní normalizace. Teď Jaroslav Kučera vydává knihu Sex po...

Poslední týden na daňové přiznání za rok 2024 online. Jak na to?

25. dubna 2025  9:05

Nejen podnikatelé, drobní živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné musí podat daňové...

Po rychlé jízdě zemřel řidič v hořícím autě. Turek spekuluje o krvi na rukou médií

21. dubna 2025  18:19

Hasiči v Brně v pondělí našli v hořícím voze mrtvého muže. Podle prvotních informací jel vůz po...

Španělsko a Portugalsko paralyzoval blackout. Sánchez vyhlásil stav nouze

28. dubna 2025  13:51,  aktualizováno  21:26

Celé pevninské Španělsko a Portugalsko v pondělí po poledni postihl rozsáhlý výpadek proudu....

Papež František zemřel. Bojoval s nemocemi, bylo mu 88 let

21. dubna 2025,  aktualizováno  12:07

Papež František v pondělí ráno zemřel. „Drazí bratři a sestry, s hlubokým smutkem musím oznámit...

Za digitalizaci stavebního řízení bonus 250 tisíc. Krajský úřad odměny tajil

29. dubna 2025

Premium Bývalý hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek, dnes ministr pro místní rozvoj (za STAN), loni...

Soud projedná odvolání psychiatra Cimického. Má jít na pět let do vězení

29. dubna 2025  10:40

Městský soud v Praze v úterý ve 13 hodin projedná odvolání psychiatra Jana Cimického, který je...

Bílý dům zmírní cla uvalená na automobilový průmysl, píše americký list

29. dubna 2025  10:36

Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v úterý zmírní dopad svých cel na automobilové...

Amnesty International kritizuje Česko za vývoz zbraní i Okamurovu kampaň

29. dubna 2025  7:29,  aktualizováno  10:34

Mezinárodní organizace Amnesty International (AI) poukazuje ve výroční zprávě na několik problémů v...

  • Počet článků 12
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1086x
Zabývám se imaginárními světy, jazykem, událostmi. Vytvářím příběhy, ve kterých se pokouším zachytit skutečné prožitky, abych měl pocit, že běží o něco vážného, co se hned nerozplyne jako pára. Vlastně stále hledám co nejvěrnější obraz reality, sebe i druhých. Své "nálezy" jsem publikoval v několika knihách, elektronických či papírových.

Seznam rubrik

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.