Rekreanti
Příjezd rekreantů do kempu na louce při úpatí zalesněného kopce. Cesta pokračuje vzhůru. Za stromy na vršku trčí pozůstatky hradní zřiceniny, zezdola pouze tušené. Nedaleko tábořiště hučí jez, šumí splav, bublají peřeje – těžko si vybrat. Břeh lemuje stromořadí rozšiřující se v kaštanovou alej vedoucí do městečka; doplňují ji pozoruhodné odpadkové koše a dřevěné lavičky. Prostředí působí uklidňujícím dojmem, pouze při pohledu do svahu napětí mírně vzrůstá. Tím spíš, že se Drákula, o jehož přítomnosti nikdo nic netuší, zkušeně schovává za jedním z kmenů.
Odpoledne se šourá do poloviny; v tenhle čas by měl krvavý pán ležet v rakvi, on však zkušeně postává skrytý mezi větvemi. Prozatím nekouří, zápálí si až před čtvrtou. Tou dobou bude většina rekreantů ubytovaná v chatkách; šikovnější s věcmi roztříděnými a uloženými do přihrádek, s kufry provizorně nacpanými do skříní vedle turistických batohů, hůlek a bot. Většina se bude věnovat rozbalování svačiny: řízky, řízky, chleba, kyselá okurka a řízky, vajíčka natvrdo v aluminiových obalech. Někteří najdou postrádané očkovací průkazy nebo zmačkané jízdenky. Spartánsky zařízené chatky páchnou zatuchlinou – v čemsi takovém ještě nebydleli, příště si rozhodně zajistí nocleh v hotelu. Z několika slov je zřejmé, že aktuální nepohodlí považují za dočasné; žijí pro budoucnost.
Ve čtyři hodiny sestupuje Drákula po svahu, neboť chce lépe slyšet, o čem adepti klevetí. Také on myslí na budoucnost dobře vychlazené hrobky; červencové odpoledne vrcholí. V několika rodinách i přátelských kroužcích padají návrhy na rychlý výšlap ke hradu, kam až to půjde, za první či druhou bránu, s nadějí, že návrší poskytne výhled do údolí. Kdosi však připomíná, že objekt v rekonstrukci je nepřístupný, a Drákula čerstvě zapálenou cigaretou oslavuje zisk prvního gemu.
Listí se nepřestává chvět pod manickými paprsky, mušky hbitě a nervózně prolétávají kouřem, neposedně a těkavě kličkují mezi pavučinami. Neklid přesto není na místě, bouřka se nechystá.
„Tady pršet nebude.“
„Ne, tady ne,“ odpovídá kdosi.Jak tam sedí namačkáni na palandách, jeden nebo dva vypustí dušana. Samozřejmě se nikdo nepřizná a většina přítomných předstírá, že nic necítila. Jen dvě ženy mlčení nevydrží a jedna z nich prohlásí:
„Smrad jako z Aušvicu.“
Tomu se však nikdo nezasměje; každý se tváří, že nic neslyšel nebo že na poznámce zhola nezáleží, nedělá z ní vědu, nehodlá ženu hodnotit. Nepřijeli moralizovat, nýbrž uvolnit se.
„Otevřu dveře,“ navrhuje muž.
Jsou to muži a ženy; ne pouze muži a ne pouze ženy. A děti. Dokonce babičky s dědečky, Viktorka se Sultánem, Barunka s Tyrlem. A stranou společnosti, nad okrajem lesa mírně zkouřený domácí pán, jenž nesmí chybět.
Vedoucí kempu se jmenuje Kula, doktor filozofie a pomocných historických věd, vykopnutý z univerzity, neboť odmítal darovat krevní plazmu. Chodila celá katedra, čímž jim kazil průměr, tak mu jednoho dne odnesli židli, stůl i počítač do opravny, a když dr. Kula dorazil na badatelské stanoviště, shledal, že jeho pracovní místo bylo zrušeno a že s tím nic nenadělá. Nešel ani za vedoucím katedry, bez krevní plazmy to stejně nemělo smysl. Ovšem krev tvořila pouhou záminku k vyhazovu, jehož pravou příčinou byla Kulova nesnesitelná pracovitost. Neuměl odpočívat ani cestou na toalety. A potom panovalo podezření, že delší dobu nezneužil studentku. Když se to sečetlo a podtrhlo, na účtence se zjevilo dost vysoké číslo k tomu, aby se s ním akademici rozloučili. Skončil v kempu a mluvil o štěstí. Dr. Kula – zapomeňme to jméno.
Mezi rekreanty se také vyskytoval praktikant, vlastním jménem Borejsek. Pracoval na téže katedře a praktikoval tam kde co. Zásluhou toho byl mezi akademiky oblíbený, chválil si jej sám proděkan. Zdálo by se, že se mezi rekreanty ocitl omylem, ale opak byl pravdou: zpoza masky unaveného badatele měl sledovat Kulu a nashromáždit co nejvíc poznatků o jeho současném životě. Na katedře byli zvědavostí bez sebe a toužili vypátrat, jak se Kulovi po propuštění vede – zda hůř, nebo líp, o čemž také každý den vášnivě debatovali, až se Borejsek nabídl, že odjede na výzvědy do kempu, kde se mezi rekreanty ztratí jako „mravenec na asfaltu“. Naplánované to měl pěkně, vedoucímu pro studijní záležitosti se to též líbilo.
„Vem si aspoň batoh, Borejsku, no –“ přemlouval praktikanta před odjezdem vedoucí.
„Nemohu, Martine, já to mám v sobě takhle nastavené…“ vysvětloval praktikant.
Měl to v sobě, proto jej měli rádi a často ho posílali na výzvědy.
„Mission impossible,“ usmívali se na něj žertem, neboť ve skutečnosti si byli jistí, že Borejsek jako obvykle uspěje.
Odpoledne v kempu zatím upadalo, přiblížila se pátá hodina.
„Půjdu uklidit kolem řeky,“ navrhl zničehonic Richard sedící u okna.
Nikdo se na nic neptal, nikdo jej slůvkem nepovzbudil, nepronesl: „Dobře, tak běž, Richarde“, nenechal si jeho rozhodnutí vysvětlit.
Ze druhé řady paland se však ozvalo:
„Odkud vlastně jsi, Ríšo?“
„Z Nového Bydžova, proč?“
„Né, nic, já jen tak…“
Drákula přistoupil k okraji lesa, pořád nadmíru zkušeně, aby získal lepší vhled pootevřeným oknem; sám vidět nebyl a nemohl by být, ani kdyby hulákal z táborového ohniště.
Nakonec tentýž hlas ze skrytu paland dodal:
„U vás neuklízí obecní úřad? Vy tam nemáte „cigoše“?
„Ne. U nás uklízí každý kolem svého a společně kolem rybníka, proti proudu strouhy, v obou směrech,“ zvedal se Richard, neboť mínil zastihnout pozdně odpolední slunce mezi větvemi.
„No já tam nic nezahodil, nečum na mě tak,“ požehnal mu na cestu podrážděný hlas, když vycházel ze dveří.
Následovalo kolektivní mlčení, v němž za Richardem zavrzaly panty. Někdo si opět podivně usral, dušan se vznášel v nastalém deliriu. Točený salám s houskou, utopenci s cibulí, žloutek a bílek, nakládaná řepa, obligátní vokurčička, chleba, pomazánkové máslo – co k tomu dodat?
„Co dodat? Gabča na pódiu, super. Verča v první desítce – tam bych rád viděl o jednu ránu méně, ležka mohla být o trošinku lepší, se stojkou nejsou problémy; Evik – nebýt běhu, při němž dvakrát upadla… smůla; nejprve jí přišláply hůlku, podruhé upadla na rovince, na to se musím znovu podívat…“
„A Jíťa?“
„Jíťa, no. Třetí a čtvrtou ránu jsem hledal asi pět minut. Potom šestou, sedmou, osmou… Jíťa měla smůlu, dvakrát jí přišel poryv.“
„Takže spokojenost?“
„Já sem spokojenej. Desítku beru všema deseti.“
„A přišlo Vám stejně jako nám, že Gabriela dnes běžela o něco rychleji?“
„Malinké zlepšení tam bylo. Gabča jde nahoru závod od závodu. Na střelnici ta její pečlivost, to je jistota.“
„Očekáváte, že letos dosáhne na stoprocentní výkon?“
„Ona už jednou nahoře byla, teď se tam pomalu vrací. Chvílemi se jí moc nechce – to tam nedávejte – ale my do ní tlačíme, poháníme ji zpěvem, ovšem bez těžkých dob, protože těžká už je dost – to tam taky nedávejte – my nepotřebujeme, aby se nám na měkčích tratích propadala. Totiž výsledkovou listinou.“
„To tam mohu nechat?“
„Jo.“
„Dovolte, prosím, poslední dotaz, trochu víc na tělo: je pravda, že do Gabči občas cpete brambůrky?“
„Máte to vypnutý?“
„Buďte bez obav.“
„Necpeme do ní brambůrky, na to si netroufáme. Když do Gabči nacpete dva tři pytlíky, vona vám nakyne – máte to vypnutý?“
„Jasně, všechno vypnutý.“
„ – nakyne jako po droždí a pak ji neuspíte třebas do rána.“
„Takže zpěv ano, brambůrky ne…“
„Ano, a já zdravím diváky doma v České republice,“ ozýval se v napjatém tichu záznam hodnocení půl roku starého závodu, který si jeden z rekreantů s nábožným procítěním přehrával.
Nikdo se neodvážil produkci narušit.
„Prosim tě, vypni to už! Vždyť to máš tak obehrané…“ napomenula dotyčného stárnoucí matka.
Richard se již pohyboval s károu na cestě, zkušeně a věcně ji tlačil, probodáván zraky diváků, kteří jej na dálku tahali zpátky, natlačení k oknům a vtěsnaní do dveří chatky. Neušlo jim, jak Richard vyhlíží kanystry a v pobřežních houštinách hledá místo k zaparkování, aby se zbytečně nenachodil. Také Drákula, profesionálně věcný jako vždy, bodal „cigoše“ do zad.
Po chvíli několik rekreantů přestalo civět na Richarda a zadívalo se hlouběji do chatky. Teprve nyní si uvědomili, že uvnitř se rozléhají netušené prostory vybízející k prozkoumání. Nikdo neuměl odhadnout, kam vedou. Ovšem výhled na Richarda, jenž neomylně zamířil za prvním pivním táckem, za první zdechlinou klobásy, za duchem zmizelé hořčice, byl nakonec mocnější a přilákal je zpět. Drákula na kraji smrkoví se neslyšně pochechtával…
„Pojďme za ním,“ navrhl kdosi, „ať vidíme zblízka, co sbírá. Přiznám se, že drobnější předměty nedokážu rozeznat, a to sem byl včera u vočaře.“
Situace v chatce nepozorovaně zhoustla; na ty, kteří vyhlíželi ze dveří, se tlačili čumilové od oken i z paland. Zdaleka ne všichni, ale našlo se jich dost k tomu, aby vytvořili setrvalý, soustředěný tlak.
„Pozor! Nepřevrhněte mi čaj, sakra!“ vztekal se kdosi od stolku.
„Ježiš, dělejte!“
„Tak uhni, ne?!“
„Doprčic!“
Víc nebo míň nápadně se strkali, byť k otevřené agresi nedocházelo. Dusili ji, jak byli zvyklí, nechtěli, aby se o nich nepěkně hovořilo. A přece by si většina udělala místo rukama nohama, nejraději bezohledně, kdyby to šlo. Některým zahrály do noty potíže s obezitou; stačilo natlačit se prsy, šprajcnout se stehny, paží obejmout druhého kolem krku a překážející se poddal. Tlustí lidé v sobě nechovali špetku pochyb. Drákula totéž – jaký div, že je přitahoval? Byl jedním z nich, zkušený stín na letním slunci.
Ozvalo se kašlání, z postele spadl medvídek.
„Teď, když jsem se vyhrabal, spadne z palandy medvídek… a já netuším, kde ho hledat…“
V tentýž okamžik podklouzly Richardovi nohy a rekreanti na vlastní oči viděli, jak „cigoš“ zahučel do řeky, kousek před splavem, zatímco kára zůstala opřená o kmen. Kdo by neměl důvod se zasmát? Jen dr. Kula neprodleně vyběhl otevřít vysoká vrata kůlny, za nimiž práchnivěl hasičský vůz.
„Ten se teda bude hodit,“ poznamenal s jízlivým úšklebkem zpocený tlusťoch.
Na polici rezivěly hasičské helmy, bylo jich jako much. A za nimi figurína chlápka, jenž chtěl za každou cenu stříkat, ale nevěděl, jak na to.
„Děcka, netlačte se na nás! Nebo si vylezte oknem…“
Nervózních hlasů neubývalo, každý toužil spatřit, jak to s Richardem, novodobým brontosaurem s donkichotskou tváří, dopadá. Jen Drákula zachovával zkušený a věcný klid v jívovém houští a věděl, jaké bude mít krizová situace vyvrcholení.
Ladislav Selepko
Voda nad zlato

Další ze série příspěvků ke klimatickým výzvám současnosti. Tentokrát s osobními vodními zkušenostmi v české krajině a se zprávou o posledním dění v Grónsku.
Ladislav Selepko
Relativita skleníkových emisí

Zkoumám v posledních dnech různé tabulky a grafy týkající se globálního oteplování a snažím se v množství dat a pohledů rozpoznat svoji úlohu v tomto celosvětovém dramatu. Přináším další poznatky.
Ladislav Selepko
Céódvě – céócó?

Vlak o velikosti planety, co nikde nestaví. V něm veselá společnost nevěří zprávám průvodčího, že se blíží útes. Několik pasažérů rozpačitě hledá záchrannou brzdu. Mašinfíra udržuje rychlost a kapela vyhrává.
Ladislav Selepko
Démon migrace

Stále nemohu uvěřit, že migrace je zlo, které ohrožuje spokojený život v naší zemi. Nemám ani potřebu zdůvodňovat si, proč je dobrá. Vypíšu, co mi při slově "migrace" přichází na mysl.
Ladislav Selepko
Muslim znásilňuje, Čech krade a Maďar?

Všechno je kmenový instinkt, a kdo tvrdí, že ne, ten je odpadlík a škůdce. Aneb, obtěžuje-li vás strach z cizokrajných uprchlíků, zde je několik návrhů, jak ho zapudit.
Další články autora |
„Ty jsi bezva chlap, já ti dám zadarmo.“ Fotograf vzpomíná na hříšné devadesátky
Fotil sametovou revoluci i dusno pozdní normalizace. Teď Jaroslav Kučera vydává knihu Sex po...
Poslední týden na daňové přiznání za rok 2024 online. Jak na to?
Nejen podnikatelé, drobní živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné musí podat daňové...
Po rychlé jízdě zemřel řidič v hořícím autě. Turek spekuluje o krvi na rukou médií
Hasiči v Brně v pondělí našli v hořícím voze mrtvého muže. Podle prvotních informací jel vůz po...
Španělsko a Portugalsko paralyzoval blackout. Sánchez vyhlásil stav nouze
Celé pevninské Španělsko a Portugalsko v pondělí po poledni postihl rozsáhlý výpadek proudu....
Papež František zemřel. Bojoval s nemocemi, bylo mu 88 let
Papež František v pondělí ráno zemřel. „Drazí bratři a sestry, s hlubokým smutkem musím oznámit...
Za digitalizaci stavebního řízení bonus 250 tisíc. Krajský úřad odměny tajil
Premium Bývalý hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek, dnes ministr pro místní rozvoj (za STAN), loni...
Soud projedná odvolání psychiatra Cimického. Má jít na pět let do vězení
Městský soud v Praze v úterý ve 13 hodin projedná odvolání psychiatra Jana Cimického, který je...
Bílý dům zmírní cla uvalená na automobilový průmysl, píše americký list
Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v úterý zmírní dopad svých cel na automobilové...
Amnesty International kritizuje Česko za vývoz zbraní i Okamurovu kampaň
Mezinárodní organizace Amnesty International (AI) poukazuje ve výroční zprávě na několik problémů v...

Nabízíme prodej chaty 70 m2, pozemek 343 m2, obec Sýkořice
Sýkořice, okres Rakovník
2 600 000 Kč
- Počet článků 12
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1086x