Brexit očima řadového Čecha-Evropana

Blížící se spuštění horké fáze Brexitu mě přivedlo k zamyšlení nad tím, co mi EU ve vztahu k Británii umožnila, a jak se odráží britské rozhodnutí ve vztahu České republiky k EU.  

Ještě než se ČR stala členským státem EU, měl jsem příležitost studovat v Británii na útraty pro­gra­mu Erasmus. Neplatil jsem školné a dostal jsem příspěvek na bydlení, které bych si jinak nemohl za­pla­tit. Rád jsem poznal studenty z evropských zemí a samozřejmě britské prostředí, což byla pro stu­denta anglistiky hodnota sama o sobě. Se vstupem ČR do EU se mi otevřely dveře do Lon­dý­na, če­hož jsem několik let využíval. Bydlet a pracovat v tomto městě je zkušenost k nezaplacení, tře­bas jsem při tom vytvářel efekt, který britské voliče motivoval k jejich červnovému roz­hod­nutí; byl jsem nadměrně kvalifikovaný na nekvalifikované pozici za mírnou mzdu. Bylo nás ta­ko­vých víc, nejen z východní Evropy, což je v Londýně běžný jev. Zřejmě má toto velkoměsto schop­nost podobné diskrepance vstřebat, na rozdíl od britského „venkova“, který hlasoval pro odchod z Unie. Ur­či­tě se mi líbilo, že mohu do Bri­tá­nie volně přijíždět, a rád jsem zapomněl na dobu z poloviny 90. let, kdy cesta na ostrovy bez „zvacího dopisu“ vyvolávala obavy, jak to všechno dopadne. Legální práce nebo otevření bankovního účtu byly vymoženosti, o nichž jsem pár let předtím neurčitě snil; a na­víc – mohl jsem zase odjet, když jsem do prostředí nezapadal. Rodilý Brit, který pak hlasoval pro Brexit a který by se na tu pozici jistě hodil lépe, tak lehce odjet nemohl. Zda je to jen výmluva či ne­přiz­naná ochota podstupovat jisté druhy prací imigrantům obecně, se ukáže v dalších letech. Jisté je, že Británie lepší odpověď nenašla, nedokázala se v zájmech širšího společenství zhlédnout. Na čí stra­ně je hlavní chyba, nevím; EU musela na Brity zapůsobit tak, že se cítili exis­ten­č­ně ohroženi. Odpověď souvisí i s britskou specifičností. Jejich vztah k Unii byl vždy chladný, ves­měs všichni, se kterými jsem mluvil, žili mentálně v dobách Evrop­ské­ho ekonomického spo­le­čen­ství, dál je­jich vlak nepokračoval. S nadsázkou lze prohlásit, že po­kud mi EU Londýn „dala“, ne­do­ká­za­la mne před jeho „ztrátou“ uchránit.

Podvojnost, již způsobuje kon­ku­ren­ce evropské identity proti identitě jednotlivých států, je za­ko­ře­ně­na v DNA projektu a nelze se jí zbavit; identifikace s národnostním státem je pri­már­ní, pořád k ní smě­řu­je výchova na školách, odráží se v institucionálním uspořádání. Je vždy otázkou času, kdy se s ní ta evropská dostane do konfliktu. Unie se může vyvíjet jen podle toho, jak bude voliči vnímán ak­tuální poměr národních a evropských zájmů. Jde o začarovaný kruh; občané požadují efektivní sys­tém, ale zdrá­ha­jí se převést na něj ná­stro­je legislativní a výkonné moci, od nichž se jeho efek­ti­vi­ta a po­taž­mo vnímání evropské iden­ti­ty odvozuje. Bludný kruh lze roztínat jen ocho­tou riskovat ne­vyz­kou­še­né a pečlivě na proces do­hlí­žet, angažovat se v něm, nikoliv jej po­hřbí­vat. EU není tak zlá, jak se mnohým Britům jeví. Lec­ja­ké výhody fun­gu­jí „neviditelně“, ne­vý­ho­dy ovšem víc „křičí“. Brit­skou alternativou je návrat k prin­ci­pu mnohonárodnostního impéria, které je na rozdíl od ho­ri­zon­tál­ní, federativní EU stra­ti­fi­ko­váno vertikálně s jednou dominantní většinou, což vždy vedlo ke zni­ču­jí­cím válečným kon­flik­tům mezi giganty a k područí těch menších v pro ně nevýhodných pod­mín­kách. EU však není impé­rium, směřuje k opuštění konceptu ná­rod­nost­ní­ho státu, byť na jeho vní­má­ní mno­zí občané stále lpí. Česká republika nemá imperiální vol­bu, vždy bude muset někam pa­třit. Je proto v jejím zá­jmu, aby byla součástí co nejefektivněji fungujícího nad­řa­ze­ného útvaru a při­spí­va­la k jeho funkč­nosti bez lpění na partikulárních zájmech. Ne­zna­me­ná to obětovat identitu, jazyk a kulturu, nýbrž mo­cen­ské pra­vo­mo­ci, které jsou lépe spravovány na vyšší úrovni a jejichž odstoupení naši identitu neohrozí, přičemž EU posílí vůči světu. V tom je klíčový rozdíl mezi člen­stvím v EU a postavením v rakouské monarchii, v Protektorátu nebo v so­vět­ském bloku, zkušenosti, které nás na­uči­ly ne­dů­vě­řo­vat. Nevzdávejme se příležitosti, dokud jsou s námi ti vždy mocnější ochotni jed­nat na stejné úrovni, dokud nás ve spolku vůbec chtějí – a tím opravdu nemyslím na Čínu.