Úsvit a stmívání na první pohled vypadají stejně. Pokud nevíte, v které části dne se nacházíte, snadno zaměníte jedno za druhé.
Stalo se dějinnou zvyklostí v naší zemi, že přibližně každá generace s sebou přináší změnu vnímání správy státu. Na počátku 20. století se střední Evropa, decimovaná lidsky i materiálně světovou válkou, radovala z nabyté nezávislosti a vytouženého míru a lidé se těšili, že si budou budovat stát dle svých představ a pro sebe. O dvacet let později zničil tyto představy převládnuvší názoru, že cestu z hospodářské krize je možno najít a prosperity dosáhnout zejména podporou zbrojního průmyslu a strojírenství. Další generace se proto obrátila k jinému systému, který lidem přímo sliboval, že si budou budovat stát dle svých představ a pro sebe. Opět přišlo rozčarování, po dvaceti letech však tentokrát snahu příští generace o změnu ukončila internacionální pomoc spřátelených armád. Trvalo opět celou generaci, než došlo k přerušení normalizačního „klidu na práci“ a do ulic vyšli lidé, na náměstích volali hesla a zvonili. Vítali nabytou svobodu a radovali se, že si budou budovat stát dle svých představ a pro sebe. Podařilo se jim to konečně? Asi ne úplně.
Naše republika nyní možná stojí na pokraji dalšího dějinného zlomu. Kteří z těch bezdomovců, co každoročně v silných mrazech přicházejí o život, nebo těch, kterým zničily život lichvářské půjčky a exekuce, zvonili v devětaosmdesátém roce klíči a vítali konec totality? Dějinné konsekvence jsou neúprosné a vůči jednotlivcům někdy až neúměrně kruté. Dospěla další generace a po zhruba dvaceti letech může dojít ke změně fungování systému, který je podle některých postaven na svobodě a demokracii, podle jiných na mafiánském kapitalismu charakterizovaném korupcí, demoralizací a ztrátou smyslu pro mravnost (to není žádný levičácký argument, to je citace prezidenta Václava Havla). Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že spějeme k autoritářskému režimu? Nebo jsou to právě oni, kteří chtějí pomocí „obracené psychologie“ lidem vštípit, že silná autorita je to, co naše země potřebuje namísto volné soutěže programů politických stran?
Pro nové politické subjekty je autoriářský systém vládnutí výhodný – nemusí se piplat s programem, nemusí hledat schopné a důvěryhodné osobnosti, které je povedou. Stačí dát dohromady pár úderných hesel, která prý chtějí voliči slyšet. Systém fungování takových subjektů je pak ryze autoritářský. Mají jediného nezpochybnitelného vůdce, který rozhoduje o všem. Fungovaly tak Věci veřejné, fungují tak okamurovci, babišovci, i SPOZ, funguje tak částečně i TOP09. Guru zkrátka přijde, řekne svoje přání a to je zákon.
Werich a Voskovec koncem třicátých let napsali: „Respektuje-li demokracie svobodu smýšlení, neznamená to, že je slabá.“ V+W byli třaskavě aktuální ve své době a jsou aktuální i dnes. Systém, před jehož nástupem tehdy varovali, a který jako ledový vichr ze západu přinášel mráz i do tehdejšího Československa, byl také ryze autoritářským. Podmínky jeho vzniku, tedy hospodářská krize, rozčarování z demokracie a pokles moráky v politice, byly stejné, na nichž staví svou popularitu dnešní mesiášové. Jedním z hlavních hesel volební kampaně NSDAP na počátku 30. let přece bylo „Schluss mit der Korruption!“
Přichází tedy, dle některých dokonce doslovně, úsvit nové éry? Pokusy občanů vypořádat se ve volbách s těmi, kdo jim lezou (často oprávněně) na nervy, v minulosti ale nedopadly příliš slavně. Jednorázové strany jako Unie svobody, ODA, či Bursíkova Strana zelených, nepřinesly české demokracii nic. Rozhodně nic dobrého. Firma Víta Bárty jménem Věci veřejné, která aby občany zmátla v tom, že firmou není, si sousloví „politická strana“ umístila dokonce přímo do svého loga. Její angažmá v politickém životě České republiky ale bylo doslova fatální. Vést firmu a řídit veřejnou instituci, ať už jde o město, kraj, nebo ministerstvo, je velký rozdíl. Na oboje je potřeba schopnosti a zkušenosti, ale schopnosti a zkušenosti dost odlišného charakteru. Vytvářet konkurenceschopnost firmy a generovat zisk je přece něco jiného než každodenní agenda zajišťující fungování veřejných služeb.
V prvním odstavci jsem se snažil připomenout, jak se dějiny opakují, když lidé stále hledají lepší a lepší cesty. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Je sedmdesát let od první velké krize a naše republika je v krizi opět. A opět může vyslyšet slova spasitelů zleva i zprava. Demagogie, populismus, náckovství, dělá si legraci internetový vtipálek. Je to ale ještě legrace, nebo počátek bezradnosti tváří v tvář tupé propagandě? Úsvit a stmívání na první pohled vypadají stejně. Pokud nevíte, v které části dne se nacházíte, snadno zaměníte jedno za druhé.
