Český rozhlas ve svém vysílání snadno podléhá cenzorskému pokušení a pomalu ale jistě se vrací do dob normalizace.
Gustáv Husákarchiv ČRo
Zvýhodňování pravicových stran, nejprve ODS, později i TOP 09 a Věci veřejné a prezentace jejich programů a názorů jako těch lepších, správnějších a prospěšnějších se i bez ohledu na kolaps světového neoliberálního ekonomického modelu a postupné snižování životní úrovně významných skupin populace u nás staly v posledních letech folklórem české mediální scény.
V otázce církevních restitucí zaujala veřejnoprávní média předem očekávaný postoj obhájce diskutovaného finančního transferu. O restitucích jako takových již bylo řečeno a napsáno mnoho, chtěl bych se proto krátce pozastavit právě nad strategií dramaturgů veřejnoprávního rozhlasu, která by hravě obstála v konkurenci s virtuozitou normalizačních cenzorů. Dovolím si své postřehy ilustrovat pár konkrétními příklady.
Český rozhlas běžně pouští do vysílání k politickým tématům člena Rady Českého rozhlasu Milana Badala, který je dlouholetým tajemníkem arcibiskupa Dominika Duky. Tato podivná praxe, která by v demokraticky fungujících zemích s nezávislými sdělovacími prostředky byla asi označena za ostudnou, je o to obskurnější, že se dramaturgové pořadu ani nenamáhají posluchače na tento konflikt upozornit. Milan Badal byl např. protivníkem Jeronýmu Tejcovi z ČSSD v pořadu Rádio Česko dne 9. srpna 2012.
Tentýž Milan Badal byl scénáristou hodinového portrétu Dominika Duky, který nedávno odvysílala Česká televize. Tento dokument tedy nespáchal žádný scénárosta či dokumentarista, ale Milan Badal, katolický kněz a tajemník arcibiskupa Duky. V tom dokumentu je Badal sám zobrazen ve scéně, jak rozšafně vaří. Pokud vezmeme v úvahu i to, že pan Badal byl dříve členem Rady České televize, je rozhodně na místě položit otázku, zda i jiné organizace mohou v České televizi za veřejnoprávní peníze natáčet píárové dokumenty o svých čelních představitelích. Byl bych rád, kdyby mi místo bezduché kritiky ČSSD v komentářích někdo odpověděl… Za konkrétní příklad předem děkuji.
Mimochodem, autorem námětu zmiňovaného dokumentu (jak plyne z webové stránky ČT) byl jistý Jiří Strach, který byl nedávno v médiích nejvíce slyšet coby mluvčí prorestitučního seznamu čtyřiceti bývalých celebrit a čekatelů na restituční provize.
Je rovněž pozoruhodné, že Dominik Duka sám je členem kolegia generálního ředitele Českého rozhlasu, což je poradní orgán, který si zřizuje sám generální ředitel a kde výrazně převažují nominanti, případně příznivci pravicových stran.
Český rozhlas za peníze daňových poplatníků očividně zneužívá své role a nechová se nestranně. Parlamentní opozice dostává v jeho vysílání omezený prostor. Nemám na mysli extrémní negaci restitucí komunistickou stranou, ale během měsíce srpna jsme byli svědky, jak i konstruktivní postoj ČSSD byl zkreslován a její návrhy na řešení církevních restitucí, které byly již dávno prezentovány na tiskových konferencích a umístěny na webových stránkách strany, Český rozhlas víceméně ignoroval. Pokud představitelé opozice dostanou možnost se vyjádřit, jsou rozhovory často agresivní a arogantní. Slíbil jsem příklady, proto zmiňuji třeba rozhovor s předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou vysílaný 10. srpna na Radiu Česko, který by se dal považovat za vyslovené profesionální selhání moderátora.
Podobně jako středověký tanec se smrtí, který měl být alegorickou napodobeninou duchovní hry mravokárného obsahu, snaží se dramaturgové a redaktoři Českého rozhlasu upravit realitu podle toho, co považují za správné a etické. Rozhlas se tak vrací, zcela nealegoricky, ke své normalizační minulosti.
