Říká se, že hlad je nejlepší kuchař. Je otázkou, zda ze čtyřiadvacetihodinové hladovky šestnácti jihočeských studentů vykyne něco dobrého pro českou demokracii. Řekl bych, že vůbec nic.
iscribble.net
Ačkoliv považuji téma jihočeské rebelie za vyčpělé, kacířsky si zde dovolím zmínit dva tři postřehy, které mne v souvislosti se zprávou o hladovění několika studentů a bývalých studentů jihočeských středních škol napadly.
Především by bylo mylné se domnívat, že iniciátorům protestu jde o odstranění jedné radní za KSČM, nebo o stav demokracie v České republice. Mediální mračno, které kolem celé záležitosti vzniklo, má jiný cíl – totiž rozdmýchat uhasínající plamínek antikomunistického alias antilevicového diskurzu české pravice, který ve společnosti pod vlivem krachu pravicového pojetí vedení státu, přestal dostatečně rezonovat. Fakt, že se jedná o pedagogy, kteří své rozčarování z propadu světonázoru, jenž zastávají, ventilují prostřednictvím svých svěřenců, je sice opovrženíhodný, ale nic jiného se s tím dělat nedá.
Myslí si hladovějící Jihočeši, že tím, že se postí a budou skandovat hesla proti levici, prospějí demokracii více, než kdyby třeba apelovali na své volené zástupce v parlamentu a na vládu České republiky, aby zajistili důstojné stáří seniorům? Aby nerozlišovali nemocné podle stavu jejich konta, aby prošetřili stamilionové podezřelé kšefty na ministerstvech, nebo aby napravili rozvrat úřadů práce? Proč se stejně vehementně nepostavili jihočeští studenti proti otrockým pracím, které nařídil bezohledný ministr Drábek nezaměstnaným a které musel zrušit až Ústavní soud? Odpověď na výše uvedené je jednoduchá: Studentům jsou senioři fuk. Studentům jsou fuk i nemocní a korupce. Jsou jim fuk i úřady práce a nezaměstnaní. Bohužel pro ně z toho vyplývá, že se do charakteristiky demokratů příliš nestrefují.
To, že média napíší, že studenti hladovějí proti koalici ČSSD a KSČM je důkazem o tom, že jim neleží v žaludku pouze jedna radní, ale celá koalice. Že se pak snaží tu a tam méně či více skrytě kritizovat i sociální demokracii, jednu z nejstarších českých politických stran, jejíž členové byli za totality perzekvováni, trochu připomíná třicátá léta minulého století v Německu. Nikdo jim jejich názor nebere, je ale smutné, jakého se jim, bez pádných a relevantních argumentů, dostává prostoru ve sdělovacích prostředcích. Již jsem kdysi napsal, že málokdo v ČSSD má komunisty za kamarády ve zbrani. Komunisté jsou největšími konkurenty sociálních demokratů. Mediální paušalizace české levice je nebezpečná. Normalizační. Podobně jako Martin Hekrdla ve velmi dobrém článku Země z řetězu utržená si i z tohoto důvodu dovolím parafrázovat moudrá slova německého pastora Martina Niemöllera a každý může posoudit, nakolik jsou v dnešní době pro něj aktuální:
„Když se rozhodli zničit komunisty, mlčel jsem, nebyl jsem přece komunista.
Když chtěli zničit sociální demokraty, mlčel jsem, nebyl jsem přece sociální demokrat.
Když chtěli znemožnit odboráře, i tehdy jsem mlčel. Nebyl jsem přece odborář.
Když se rozhodli zničit mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě zastal.“
