Proč jsem z Čech utek

aneb Historie země mé Cítím dnes jak se mi sebereflektivní nálada dere pod kůži, pomalu proniká svaly, kostmi a – a už tam je – pronikla mi do mozku a tak mi nezbývá nic jiného než se vzdát jejímu dotíraní a hodit to na papír, ehm… do počítače, samozřejmě!

Střípky toho, proč jsme my Češi takoví jací jsme a chováme se tak jak se chováme, jsem začal sbírat asi ve stejnou dobu jako každý, kdo se na nějáký čas vydá za hranice jemu dobře známé rodné hroudy a začne si všímat rozdilů mezi jednotlivými národy kolem sebe.

Casanova (1725 - 1798) došel na sklonku svého žití k jistě subjektivním, nicméně zajímavým, výsledkům pozorování našich zvyků: "Národ otroků pod palcem tupých a okázalých aristokratů. Kavalíři jsou nemravní, ženy zvrhlé a zákon nikoho nezajímá."

"Co můžete dělat pro národ, který odmítá bránit sám sebe?" Charles de Gaulle (po invazi sovětských vojsk v roce 1968)

- takhle nějak bych asi charakterizoval svůj zevšeobecněný náhled na naši českou povahu. „Přeskoč, přelez - hlavně nepodlez!" je naše pěkné pořekadlo, ale nějak se v něm moc nevidíme. Asi jsme jej poprvé vyřkli v dobré víře, ale prostě nefunguje. Spíš se jako narod řídíme něčím jako: „Podlez, podstrč - a hlavně ze sebe nedělej blbce..."

Jedna z mých nejoblíbenějších knih Czechs and Balances (Češi na vlásku) se úsměvně zabývá právě identitou Čecha a jedna z nejvýstižnějších pasáží obsahuje toto srovnání: Říšský protektor Reinhard Heydrich se na poradě pražského gestapa nechal slyšet a varoval své podřízené před rozdíly mezi tvrdými Poláky a Jugoslávci, kteří se dají dostatečnou silou zlomit, narozdíl od Čechů - kteří jsou bezpáteřní haluze, které se pod tlakem ohnou, jen aby opět švihli, když se to nejméně očekává.

Prostě se jako národ neváháme smířit s čímkoliv, co v daném čase zrovna přijde a i když se nám to nelíbí, rychle se přizpůsobíme a po minulosti neštěkne ani pes. Tahle poraženecká vlastnost a neochota prožít si pár chvil těžkostí abychom si dokázali, že MY nejsme jen tak někdo a nenecháme se sebou zametat, je nám už asi geneticky dána... a bude to už skoro 400 let od Bílé Hory, odkdy máme tento syndrom a jako národ vždycky už jen krčíme rameny, když nám někdo šlápne na hlavu.

Samozřejmě si neodpustím zmínit druhou světovou válku a nabídnutí našeho „Kde domov můj, kde domov můj" (právě možná protože se pořád musíme ptát, kam to vlastně patříme) nacistickému Německu bez jediného výstřelu. S oblibou obviňujeme všechny okolo, že nás zradili a kdesi cosi - ale ti všichni okolo zase mohou namítnout, že kdyby jsme přece jenom vzdorovali, měli jsme dobrou šanci se nějáký čas udržet a dát tak čas těm okolo nám přeci jenom pomoci... Bylo to prostě jednodušší a bylo tak snadné prohlásit to, co jsme pak ještě několikrát v historii opakovali - sami bychom přece neměli šanci, tak aspoň nedošlo ke krveprolití. Opak byl pravdou.

To samé v roce 1948.

To samé v roce 1968.

1989 - rok kdy jsme naposledy promeškali možnost aspoň částecně se vypořádat s minulostí a začít „znovu". Z nějakého nepochopitelného důvodu jsme nezavřeli, nepověsili a nepostříleli všechny ty komunistický parchanty, kteří se nám vozili po zádech 40 let. Nejsem žádný extrémista - pár mrtvol by stačilo, aby se zbytek červených sebral a tahnul nekam do Argentiny za podobnými migranty z nacistického Německa. Jenže nic, prostě na všechno zapomeneme, umožníme těm co měli moc, mít ji ještě větší a legitimně se vozit na vlnách tržní ekonomiky. Bravo!!! Největším překvapením bylo ponechání komunistické strany v legalitě - což je tak paradoxní jako kdyby si v poválečném Německu nechali volně pobíhat nacisty ;-)

Z toho všeho může vyplývat že jsme vlastně pacifický národ, neradi bojujeme (i když nám jde zrovna o kejhák a už vůbec nemáme chuť na nějaké výboje mimo hranice. Cože? A co Irák? Co tam vlastně děláme? Že bychom se konečně probrali z našich humanistických snů a šli tam pro něco, z čeho může státní pokladna a business profitovat - tak jako to dělají ostatní? Ne, díky svym „výkoným" diplomatům jsme do operací v Iráku jen nalili peníze ze státní pokladny a výhodné kontrakty necháme zase samaritánsky Američanům, Britům a Polákům...

Je toho moc - do Čech se mi chce vracet z mnoha důvodů. Nechce se mi sem vracet kvůli tomu, že ještě pořád trpíme syndromem Bílé Hory, necháváme si líbit věci které bychom neměli a ještě jsme se nenaučili jak se chovat ve světě, kde sebelítost, falešná humanita a „kdyby" prostě nemají místo!

Mimochodem - Tonya Graves ve včerejších Banánových rybičkách zmínila zajímavý fakt. Odjela z rodných Států mimo jiné také proto, aby se naučila více si vážit své země. A stal se úplný opak. Otevřela si oči a procitla do světa plného jiných zvyklostí a hodnot. Každému z nás by se takový výlet na pár let za hranice té své země jistě hodil...