Poprvé v lese

První "milostný" zážitek trochu jinak - zmrzle

www.stefackova.cz

Tohle jsem vyplodil když mi bylo asi 14 nebo 15 (tedy před 15-ti lety) a zážitek to byl tak silný, že mě to donutilo to všechno spáchat na psacím stroji, pro nejasné cíle, ale aspoň si teď můžu nostalgicky rovzpomenout:

  "Je krásný letní den a já si jasně vzpomínám na svůj první milostný zážitek.
  TENKRÁT jsme šli po cestičce plné zmrzlého jehličí a zbytků umrzlého špinavého sněhu, který mi křupal pod nohama navlečenýma do zimních kanad s vysokou podrážkou. Chroustání sněhu a zběsilý tlukot mého srdce mně připadal jako nesnesitelný rachot v tichu odpoledního lesa.
  Stále jsem ještě nemohl uvěřit, že to neskutečně krásné stvoření vedle mne je ona o dva roky starší dívka, kterou jsem náhodou poznal při návštěvě mých rodičů u nich doma. Byl to večer vzájemného hledění si do očí, kdy nás nerušili ani rodiče, kteří odešli za zábavou.
  Celou tu dobu mluvila převážně ona. Seděli jsme na koberci, ona opřená o zeď a s rukama kolem kolen, já naproti ní a hlavou mi vířily myšlenky. Neznali jsme se a já netušil, co se jí to odráží v očích. Myslí snad na to co já, nebo se mi vysmívá, či snad na mě jen útrpně hledí? A na co jsem to vlastně myslel já? Nevím. Myšlenky se vynořovaly a zase mizely, stíhaly jedna druhou. V hlavě jsem měl podivnou změť nápadů od těch hrubě materialistických a domítavých až po ty trapně romantické s nádechem erotiky. Prožíval jsem ten nádherný okamžik splynutí duší a přál jsem si, aby nikdy neskončil. Nevnímal jsem co mi ta víla říká a mé případné pokusy o pronesení několika slov dotazu nebo souhlasu ztroskotávaly hned po první slabice a svůj rozklepaný a nervózní hlas jsem nemohl nenávidět víc. Po několika hodinách němého odzírání nás vyrušili rodiče a já jsem se celý zdřevěnělý odebral domů, vstříc bezesné noci.
  Za několik dní jsme se zase viděli a nějakým záhadným způsobem jsme se domluvili na společné procházce se psem.
  A tak s ní jdu mrazivým slunečným odpolednem a snažím se - leč marně - o konverzaci. Na ní však nejsou zřetelné ani nejmenší příznaky nervozity a nedělá jí problém rozhovořit se o čemkoli. Nechávám ji tedy v tom pro mě tak milosrdném monologu a snažím se odvést své dotěrné myšlenky od ní a upoutat svou pozornost k jindy pro mě tak zajímavému lesu okolo. Dnes mi ale připadá les jako šedá mrtvá kulisa a tak zanechám marného úsilí a kochám se pohledem na nevšední bytost vedle sebe. Sleduji její bezchybnou tvář, vnímám její ladné pohyby, uvědomuji si nevtíravou ženskost i milou náladu, která ji celou obklopuje.
  Přeskočíme potůček a vzájemně se škádlíme. Začíná mi svítat, ale zároveň se bojím omylu - že bych se jí aspoň trochu líbil? Vroucně si to přeji, ale zbytek chladného rozumu mi to vyvrací - proč? Co na tobě vidí? Je přece starší a dokonce o něco vyšší, denně se musí setkávat se zájmem svých vrstevníků - tak PROČ? Odpověď však nenacházím - události dostaly prudký spád. Předmět mého přemýšlení se vyhoupl na pařez, ke kterému jsme mezitím došli. Přijdu blíž a oba začneme nevědomky hrát starou hru "na obránce a dobyvatele hradu. Během krátkých tělesných kontaktů..."

A takhle ta moje pohádka končí - aspoň na tom zažloutlým papíře, kterej se teď válí na stole před počítačem. V hlavě mi to ale zůstalo stejně čerstvé jako tenkrát, takže pro klid duše a neskonalou víru v happy end dodávám:
TENKRÁT mě naučila líbat (momichodem se i divila, že neslintám jako buldog a podezřívala mě, že už jsem to někdy provozoval - k mé neskonalé radosti a pýše). Odešli jsme až za tmy, i když jsem se snažil tu slast prodloužit do nekonečna - navzdory její husí kůži a přece jen zralejší snaze neumrznout na pařezu daleko od civilizace.

A ten happy end? Oba jsme to ve zdraví přežili. Já to odnesl chřipkou a vyrostlo ze mě to, co vyrostlo a ona je stálicí operního světa. A to nejen díky nápadné shodě jmen se svojí bývalou spolužačkou z havlíčkobrodského gymnázia Janou Štefánkovou ;-)