Máš padáka

tahle slova bolí, i když to je už 24 hodin...

Odejít jsem chtěl již před dvěma měsíci, protože jsem si budoucnost zadaného úkolu prostě již nedokázal představit. Lepší nabídky byly a budou, ale pro tuhle společnost jsem se rozhodl pro čistě lidský faktor - byli mi sympatičtí.

Co následovalo se dá shrnout do několika málo řádků: podiv nad rozdílem v tom, co bylo řečeno a co se opravdu děje; otravuju nadřízené ohledně konkrétních zadání; rezignuju na smysluplnou odezvu; otevřeně přiznám, že za stávajícího stavu raději odejdu; nechám se ukecat jen proto, abych za další měsíc zjistil, že pro nového nadřízeného pracovat chci, ale firma si nás oba už nemůže dovolit; mezitím mi utíká lepší pracovní nabídka.

Většinou jsem odcházel z pracovního místa sám a důvody byly různé, povětšinou normální (vypršení pracovního povolení, stěhování, lepší nabídka atd). Již dvakrát se mi ale stalo, že mne zaměstnavatel předběhl a i když jsem se více či méně otevřeně k odchodu chystal sám, nějak moc do smíchu mi v inkriminovaný okamžik nebylo. Pro zdraví své křehké duše si musím sám sobě slíbit, že tohle se mi už stát nesmí.

Čím to je, že když dáváte výpověď vy, nikomu se oči nerosí, dlaně nepotí a krk nevysychá? Troufám si tvrdit, že zaměstnavatel po vás většinou ani nešťekne, zatímco vám se myšlenky na bývalé zaměstnání a kolegy vracejí s nevítanou frekvencí. Co je to za zvrácené pravidlo, které diktuje ty nerovnoprávně nepříjemné pocity v jinak docela vyrovnaném vztahu šéfa a pucfleka?

Nebo jsou tyhle nálady vyhrazeny pouze té mojí postižené dušičce?

No nic - jdu si sehnat práci Zn. výpověď dohodou vám navrhnu o den dříve, než na ni začneme oba myslet.



PS: abecední seznam subjektů, které jsem oblažil svoji přítomností
(www.apollosro.cz, www.arllen.eu, www.blaircadell.co.uk, www.cullenproperty.com, www.cushmanwakefield.com, www.edinburgh.gov.uk, www.orchard-shipman.co.uk, www.richmond.gov.uk, www.your-move.co.uk)