Jak se naučit žehlit

Už jsem se vypovídal z toho, jak se mi žilo mezi prasaty v Londýně, ale co bylo dál...?

takhle nějak vypadalo moje druhé londýnské působiště

Jsem v Londýně třetí týden a konečně to snad bude vypadat tak, jak jsem si před odjezdem představoval. Už při prvním setkání mě moje druhá hostitelská rodina přesvědčila o tom, že se u nich doma ani v okolí nebudu muset bát. Prostě jsem měl u nich doma za těch pár desítek minut pohovoru pocit "sucha a bezpečí"... Z chudinský čtvrti mě vyzvedli za dva dny a moje nálada se zvedala úměrně počtu najetých mil od mého dosavadního působiště. Malý ale pěkný pokoj v obrovském domě mezi Kingstonem a Wimbledonem mě přivítal do své teplé náruče a já se mohl po měsíci zase vyspat.

Oba rodice zubaři (= peníze a krásný úsměv), čtyři děti (kluci) a jeden línej prťavej pes. Krásný dům, auto a spousta volnýho času. Jediný povinnosti se týkají domácích prací, vyzvednutí ratolestí ze školy a dohled nad bezpečností jejich sourozeneckých bitek. Nejvíc problémů mi způsobuje přerod z výrostka z Vysočiny (tzn. pouze typické "chlapské" práce) v děvečku pro všechno (tzn. uklízení, drhnutí koupelen a žehlení). Protože ale tělo něco dělat musí a já si jdu jen občas s kamarády ze školy zabruslit na inlinech podél Temže nebo si zaplavat, samo mě nutí se v těhle "holčičích" povinnostech zdokonalovat a odpor k nim překonávat. A tak mimochodem zjišťuju i velmi zajímavá a užitečná fakta - když prádlo pořádně pověsím, nemusím pak žehlit už skoro nic (kromě školních uniforem a košil); když koupelnu vydrhnu jednou týdně, nedá mi pak tolik práce to dělat pořádně jednou za měsíc; když kluci nezvedají záchodové prkýnko, slyším se jak moje máma... atd. 

Co mě ale dokáže po nějákém čase vytočit i tady je ten jejich mrňavej smeták Casper. Je to asi Yorkshirskej teriér, nebo něco na ten způsob. Doma je celkem v pohodě, ale když se po něm něco chce, má tě prostě na háku. A to mě (jako děsnýho psího experta) dost vytáčí. A protože s ním mám chodit na procházky aspoň jednou denně, vytáčí mě ten malej psí lord docela často. Nikdy se mu nikam nechce. Občas ho tahám po ulici na vodítku za sebou jako dřevěnou kačenku na kolečkách (marně doufajíc, že mu to konečně dojde), ale nakonec už s ním třeba do Richmond Parku jezdím autem, i když je to kousek. Své domácí proto nabízím jednu ze svých expertíz: Má moc dlouhý drápy a špatně se mu chodí, nechte mu je co nejřív ostříhat.
A ona na mě: To se opravdu dělá? A nezvládl bys to ty?
No jasně, ale musíte ho pořádně držet!

O dalších krušných 10 minut později to vzdávám a v duchu nadávám na tyhle přešlechtěný nevychovaný chlupatý potvory i na neschopnou domácí, které nevadí moje skoro prokousnutá ruka a újma na cti z prohraný bitvy - přece nebude ubližovat svému zvířecímu miláčkovi!

Už to bude pěkných pár měsíců, co si užívám londýnského života a po počátečním okouzelní z té novoty kolem sebe (vydržím desítky minut sedávat na pěší zóně v Kingstonu a jen koukat na to dění a exoty všude kolem) ve mě uzrává přesvědčení, že 4 kluci a jeden originální pes jsou na mě přece jen trochu moc. A je to čím dál tím všednější. Na internetu si najdu novou práci, která takhle na dálku vypadá opravdu lákavě: ježdění koní na farmě ve Skotsku a hlavně - žádný děti! Musím ale přece ještě ukončit svoji 6-ti měsíční londýnskou anabázi pořádnou párty! Rodinka odjíždí na týden do Benátek a já se chápu téhle šance na pořádnej odvaz i přes vyslovený zákaz. Oplatím tak aspoň svým aupairským kamarádkám jejich bezva černošský párty (který se ale naneštěstí skoro všechny odehrávají ve vzdálenějším Croydonu, kam je to přece jen pěkná štreka). Zvu všechny známý i neznámý z aupairskejch kruhů i ze školy a mejdlo může začít!

....

Nakonec ty následky nebyly až zas tak hrozný, ale z podobných mladických nerozvážností mě to přece jen vyléčí. Španělka, na kterou si už nějakou dobu myslím, mi ostentatvině poblije schody na zahradu (aby se pak bez protestů nechala uložit do jednoho z dětských pokojů - a mě pak druhý den ráno se svědomím plným výčitek nabídla, k mému více než příjemnému překvapení, provinilé pomazlení), francouzky mi na krémový koberec v obýváku vylejou něco z červené úrody domácích vinic a zbytek Evropy se nenechává zahanbit při kreativním dozdobení poloviny domu a snahou zaset do typického anglického trávníčku svoje vajgly.

Další den si pak pěkně zacvičím při uklízení té spouště a vzdávám jen nedobytnou červenou skvrnu na koberci, kterou zamaskuju křeslem. Rodinka při návratu nic nezjišťuje (nebo to na sobě nedává znát) a já se tvářím jako nevinnost sama. Týden nato jim oznamuju svůj geniální skotský plán. "Je tam hrozná zima a nepříjemní Skoti" nachává se slyšet paní domácí. "Tam by se ti nelíbilo" zkouší ještě zvrátit mé rozhodnutí, ale mě už půl roku v Londýně stačí. Budou mi sice chybět pravidelné kulečníkové dýchánky v zimní zahradě s jejich zahradníkem a kamarádi aupaři (kterých je naneštěstí většina Čechů a Slováků), ale v zájmu mé angličtiny a dobrodružství se musím opět vydat do neznáma...

TO BE CONTINUED...