Jedna známá mi napsala, že tu není a že je na velké cestě. Myslela to obrazně. Ale mohla to myslet i doslovně. Po detailech jsem se nepídil. Napsala mi také, že mi také přeje, abych se také někdy vypravil na velkou cestu.
Celkem jí to přeju, ale když mi někdo začne vyprávět o velké cestě, mám s tím spojenou velmi nepříjemnou asociaci. Před lety jsem měl jednoho známého, který se mi svěřil, že se chystá na velkou cestu. V jeho případě to bylo překvapující. Vzal mě k sobě domů a ukázal mi, co se tam má všechno zařídit na zimu. Pak mi kladl na srdce, abych pomohl jeho ženě, když bude pryč. Konkrétně se jednalo o nějaké nevyřízené honoráře, které mu dlužila Česká televize. Bylo mi to divné, ale slíbil jsem mu, že se o to jako právník postarám. Příští měsíc se ten člověk zastřelil na zahradě svého rodinného domku. Splnil jsem mu jeho přání a jeho manželce jsem pomohl s různými administrativními věcmi. Nejdřív jsem ale začal tím, že jsem po něm uklidil to obrovské tratoliště krve, které po něm zůstalo. Trvalo mi to víc než hodinu.
Od té doby nemám rád, když mi někdo vypráví o velké cestě. Nebo když mi říká, že mi přeje, abych jel na velkou cestu. Ale té známé jsem tuhle historku nikdy nevyprávěl. Anebo pokud jsem ji to vyprávěl, už to musela zapomenout, což je lidské. Takže je z obliga – jak se říká.
