Vážení přátelé, předpokládám, že jste už někdy byli na setkání spolužáků. Kdysi dávno jsem byl na jednom, a to se odehrávalo po nějakých dvaceti pětadvaceti letech po škole.
Možná někdy koncem devadesátých let. V jakési restauraci na Smíchově. Ty spolužáky jsem vlastně už ani neznal. Vrátil jsem se z emigrace. Žádné kontakty jsem neměl. Spolužáci si mě ale našli sami. Ze školních let jsem si pamatoval dvě spolužákyně, Ivu a Noru. Do Ivy jsem byl zamilován. Od 6. třídy do 8., kdy jsem přešel na jinou školu. Iva byla krasavice. Alespoň v mých očích. Jak to bylo ve skutečnosti, nevím. Ivě jsem nosil dárečky a dychtivě na ni čekal či ji vyhledával. Její kamarádka Nora byla premiantka s náběhem k plnoštíhlosti. Ale také pěkná holka. A na mou adresu měla spoustu jízlivých poznámek. Někdy mě doháněla k šílenství. Jednou mi dokonce řekla, abych si laskavě už konečně vyčistil zuby, že mi strašně táhne z pusy. A díky ní si zuby čistím pravidelně. No a tak jsem šel na to setkání. Těšil jsem se na Ivu. Ale bývalí spolužáci mi oznámili, že Ivu neuvidím, protože před pěti lety zemřela. Byl jsem z toho celý zkoprnělý.
Zaraženě jsem čekal na Noru. A pak přišla. S určitým zpožděním. Byla pohublá. Pobledlá. Ale veselá. A hned si ke mně sedla. Vzpomínala na Ivu, svou největší kamarádku, a na její boj se zákeřnou chorobou. A pak se na mě podívala a řekla: „Ale tys dycky miloval Ivu, co Vláďo!?“ „Ale kdepak, Noro! Já jsem vždycky miloval přece tebe! Jenom tebe!“ vyhrkl jsem. A Nora se na mě dlouze podívala a chytla mě za ruku. A pak jsme vypili nějaké to víno a seděli jsme takhle asi až do dvou hodin. A pak jsme se rozloučili. A při loučení na ulici mě Nora objala a vášnivě políbila: „Vláďo, to máš za všechno! Nejen za ten dnešní večer!“ Prudce se otočila a zmizela v taxíku. Odjela do jednoho českého města, kde pracovala jako dětská lékařka. Napsal jsem jí mail, že bych ji rád zase viděl, ale ona neodpovídala. A za necelého půl roku jsem dostal parte. Nora zemřela. Kamarádka mi řekla, že měla leukemii stejně jako Iva a já si uvědomil, že se tenkrát s námi všemi přijela rozloučit. Jen mi to nikdo neřekl. Asi jsem tehdy udělal dobrý skutek. Tak trošku nechtěně.
Inu, lidi si mají dát věci mezi sebou do pořádku. A s Norou jsme si to asi dali do pořádku a svým způsobem jsme se oba hezky rozloučili i s Ivou.
