Tak, drazí přátelé, myslím, že vám mohu prozradit jedno velké tajemství, které už vlastně ani touto dobou žádným tajemstvím není. Dneska ráno ve věznici v Jiřicích netekla teplá voda.
Tuto zásadní informaci, že ta teplá voda nepoteče, jsem se dozvěděl už včera pozdě odpoledne. Sdělil mi ji jeden tam sedící vězeň, který byl rád, že mě zase vidí. Navštěvuji ho už hodně dlouho. Během včerejší návštěvy se mi svěřil, že má novou práci. Obsluhuje kotelnu. Poněkud ho polekalo, že jeden z těch tří nebo dvou kotlů, co tam jsou, praskl a přestal fungovat. Krátce potom podepsal pracovní smlouvu. Na mou otázku, jestli rozumí kotlům, odpověděl, že vůbec ne, ale že bych si s tím neměl lámat hlavu, protože těm kotlům v té věznici nerozumí vůbec nikdo, ani mistr. Zeptal jsem se ho tedy, jestli tam věznice nepozve nějakého akreditovaného opraváře kotlů, na což mi odvětil, že to se tam nikdy nestane a že je přesvědčen, že odborně vyškolený údržbář by odtamtud v děsu prchnul. „Protože to tady tak všechno funguje,“ vysvětlil mi. „Všude tady pracujou vězňové a ta firma, co to tu vede, si nepřeje, aby sem přišel někdo, kdo není mukl.“ „Aha…“ povzdechl jsem. Krátce nato jsem vězně opustil s tím, že mu dneska pošlu pětikilový balíček, na který má jednou za půl rok právo. Tan balíček pro něj připravili jeho přátelé, s nimiž, když byl ještě na svobodě, pracoval.
Ptáte se mě, jak jsem k němu přišel? Dá se o něm říci, že je určitým druhem dědictví po jedné mé kamarádce. Ona ale ještě nezemřela, jak byste si mohli myslet a jak si mě na to dovolil před nedávnem upozornit jeden český fotograf krátce před tím, než mě zatratil, když jsem si z něj dovolil vystřelit, musím říci, že parádním způsobem, o čemž vám snad budu vyprávět někdy jindy – tedy pokud se rozhodnu, že o tom vyprávět budu, že ano. Jen to mé přátelství s onou dámou se jaksi rozpadlo, řekl bych, že poměrně velkým dílem díky její poněkud velice komplikované povaze. Její jméno vám zatím říkat nebudu a nechám si ho pro sebe, i když si myslím, že mnozí již tuší o koho jde. Na každý pád tento vězeň je snad asi to jediné, tedy až na pár vzpomínek z různých cest, co mi po tomto našem přátelství zbylo. Má někdejší kamarádka – zdráhám se říci přítelkyně, byť ono to tak někdy na spoustu lidí působilo – mě s ním seznámila s tím, že je to dobrý člověk. To byl ještě na svobodě a ani jeden z nás netušil, že má celkem dvanáct nebo třináct záznamů v rejstříku trestů, což sice někteří pokládají u člověka, kterému je teprve nějakých pětatřicet let za relativně úctyhodný výkon, ale na což mám připravenou pohotovou odpověď, že jsem potkal jiného pána v jeho věku, který těch záznamů měl pětatřicet. Takže ono je to vše jaksi relativní. Tento její – řekněme – chráněnec mé někdejší kamarádce pomáhal s jakousi uměleckou výzdobou jedné lodi zakotvené v Praze na nábřeží u Železničního mostu. A právě to bylo jednoho slunného dne na sklonku léta, kdy jsem mu byl představen, a to zrovna v okamžiku, když vycházel z podpalubí. Má kamarádka s ním často chodila na různé vycházky. Někdy na Vyšehrad, jindy na Malou Stranu. O všem mi psala rozsáhlé esemesky, případně sáhodlouhé e-maily. Někdy to se mnou konzultovala telefonicky, nebo to se mnou probírala osobně na nějaké té výstavě či v kavárně.
Na podzim se ukázalo, že náš chráněnec má jakési potíže se zákonem. Doprovodil jsem ho k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kde jsem na sebe nasoukal talár obhájce a kde přes veškerou mou snahu byl odsouzen k jednomu roku odnětí svobody s tříletým odkladem, za současného vyslovení dohledu, a to za ublížení na zdraví a výtržnictví. Samozřejmě že státní zástupce se proti tomuto mírnému rozsudku odvolal. Ve svém podání namítal, že se jedná o profesionálního zločince, který spáchal násilný trestní čin, a to přes to, že byl stále v podmínce za jiný násilný trestní čin, a to konkrétně za týraní osoby žijící ve společném obydlí. Tou osobou byla jeho družka, která – jak mi sdělila má kamarádka – se k němu nechovala nikterak hezky. Má drahá kamarádka či snad dokonce přítelkyně – mohu-li toto slovo užít v jeho starosvětském smyslu – byla přesvědčena o tom, že ta družka byla zlá a že náš chráněnec se stal obětí celého řetězce nešťastných náhod. To vše se od něj dozvěděla na těch jejich společných vycházkách po Praze, kdy – jak mi bylo řečeno – se jí pomalu začínal otvírat. Vyprávěl ji mimo jiné o labutích na Vltavě, jakož i o tom, že je tam nějaká zlá duše loví. Také jí ukázal místo, kde měl někdo vypouštět exkrementy do Vltavy. Jsem přesvědčen, že s ní hovořil i o spoustě jiných krásných věcí. Tak to přece chodí.
Jak se začala blížit zima, náš chráněnec začal mou kamarádku zvát do sauny, což se jí poněkud nezdálo a o čemž se se mnou několikrát musela dlouze radit. Nakonec mě zapřísahala, abych když tak do té sauny šel s ní. Ale dříve než plán sauna mohl být uskutečněn, tento připravovaný podnik se jaksi sám od sebe rozplynul, neboť mezitím došlo k zamítnutí odvolání, podání dovolání a přiblížila se doba nástupu do výkonu trestu. Naše poslední společná porada se konala za přítomnosti nás tří v jedné kavárně. Má drahá kamarádka se projevila jako vskutku romantická duše, neboť když se náš chráněnec nechal slyšet, že tentokrát ho „do basy nikdo nedostane“, navrhla mu, aby utekl na jižní Moravu a tam se schoval u jednoho jejího dobrého známého, který se tam živí jako pasáček ovcí. Tomu dobrému kamarádovi na jižní Moravě by zatím neřekla pravý důvod náhlého příjezdu našeho chráněnce z Prahy. Patrně aby se nevylekal. Plán to byl bezesporu šílený. Nicméně vskutku hodný mé bývalé drahé kamarádky, s kterou se vlastně ještě stále máme rádi, ale jaksi to nedáváme příliš najevo, takže naše okolí si o nás myslí, že se vášnivě nenávidíme. Naštěstí náš chráněnec možnost útěku na Pálavu zavrhl a smutně souhlasil se mnou, že nakonec „do tý basy bude muset volky nevolky jít“, neboť by to jinak měl horší.
A tak jsem ho příští den doprovodil do Pankrácké věznice, kde ho ze začátku nechtěli přijmout do výkonu trestu, neboť neměl u sebe občanský průkaz a Vězeňská služba tak nemohla ověřit jeho totožnost. Musel se tedy vypravit na Policii ČR, která ho do věznice přivezla a jeho totožnost potvrdila. Prý se to čas od času stává. Po jednom vrahovi původem odkudsi z Kavkazu pak musela Policie ČR vyhlásit celostátní pátrání, když ho kvůli propadlé občance Vězeňská služba odmítla uvěznit. Podařilo se ho dopadnout asi až za rok a půl, ale to už je jiný příběh.
To vše jsem o něco později vylíčil své někdejší drahé kamarádce v jedné pražské kavárně, kde se mi přiznala, že vlastně neví, co si o něm má myslet. Obzvláště poté, co si přečetla ty rozsudky, kde bylo to ublížení na zdraví, jakož i to týraní osoby ve společném obydlí, podrobně popsáno.
