Tak už hodně let chodím ulicí Na Příkopě. Už se asi ani nedá říct, kdy to bylo poprvé. Ale nevadí. Povím vám o jedné takové procházce.
Myslím, že to bylo někdy v roce 1977. Tenkrát tam ještě jezdily tramvaje, jestli se nepletu. Tahle procházka, mohu-li to nazvat vůbec procházkou, se odehrála podle všeho na jaře. Řekl bych, že to bylo začátkem jara, i když se mohu mýlit. Bylo to v sobotu, krátce po osmé ráno. Pospíchal jsem na vlak do Drážďan. Na zádech baťůžek. Oblečen v džínech a americké parce. Ulice zela prázdnotou. Tak to konec konců v sobotu po osmé i chodí.
Když tu náhle u chodníku zastavila limuzína. Nejdříve vystoupil řidič. Hned šel otevřít zadní dveře a z auta vystoupil drobný šedovlasý muž v elegantním obleku. Zastavil se těsně přede mnou. Byl o hlavu menší a podíval se mi do tváře. Asi jsem toho pána vylekal. Ale hned se uklidnil. Nepůsobil jsem dojmem žádného atentátníka a ani ten šofér mi nevěnoval velkou pozornost. Řekl bych, že si mě nevšiml. Zpětně musím říci, že to bylo zvláštní. Z druhé strany vystoupila elegantní dáma. Hned jsem ten manželský pár poznal. Byli v Československu na státní návštěvě a televizní zpravodajství o nich hodně mluvilo. Podle tehdejších socialistických reportérů se jednalo o velmi pokrokové lidi. Ale věřte socialistickému zpravodajství!
Ten pán nebyl nikdo jiný než íránský šáh Réza Páhlaví se svou ženou Farah. Zjevně šli nakupovat do Mosera. Trošku toho skla, že ano. A já se musím přiznat, že mě to trošku překvapilo, protože, jak často potkáte íránského šáha Na Příkopě? Takže jsem se musel zastavit. A v ten okamžik jsem si s ním vyměnil krátký pohled, kdy jsme se tak říkajíc „oťukali“, ale nakonec jsem pokračoval, vědom si toho, že mě nemůže zastavit ani íránský šáh. A íránský šáh také pokračoval ve své cestě za kvalitním sklem. Navíc doprovázen svou paní. Nějaký studentík ho nemohl zastavit, že ano. Nakonec, jak jsem již řekl, jsem si šel svou cestou. Ve vlaku jsem to už úplně vypustil z hlavy.
Příští rok došlo v Íránu k revolučním bouřím a šáh nešáh musel do exilu. V jeho vlasti se rozpoutalo hotové peklo. Političtí komentátoři v naší televizi o něm mluvili jako o krvavém diktátorovi, který celou svou zemi jen a jen okrádal. Mě to nechalo chladným, neb takováto prohlášení slyšel člověk v naší zemi dosti často. Jednou jste byl hrdina a vynášen až do nebes a druhý den z vás byl krvavý vrah a zaprodanec lidu.
I já jsem se stal zaprodancem. Vůbec jsem se tím ale netrápil. Prostě jsem v roce 1979 z naší drahé zemičky odjel na poměrně dlouhou dobu do Kalifornie. Tedy aniž bych to původně byl tušil a plánoval, neb mým hlavním cílem byla bulharská Sofie, odkud jsem měl naplánovanou cestu do Burgasu, kde jsem se měl setkat v Café Cuba se svými kamarády Petrem a Jindřichem. Vlastně s Petrem jsme se měli setkat už tenkrát před několika lety to sobotní ráno, kdy jsem potkal toho íránského šáha, neb jsme tu cestu do Drážďan plánovali společně.
A teď o několik let později jsem se kupodivu s Petrem setkal hned na nádraží v Sofii, kde ho doprovázela jeho tehdejší o pět let starší přítelkyně, o níž jsem se o mnoho let později dozvěděl, že se provdala za jednoho rakouského šlechtice, jehož praprapradědeček se zapsal do dějin naší matičky Prahy zlatým písmem v roce 1848 o svatodušních bouřích, ale další detaily nebudu prozrazovat, protože by mě mohl zažalovat, podle všeho pro pomluvu, neboť další věc, kterou o té Petrově dívce mohu říci, je, že pracovala pro StB, což mi opět po letech potvrdil někdo jiný, na koho byla nasazená, jak už to v té naší milé zemičce chodilo. No a to by se asi tomu šlechtici moc nelíbilo.
No s Petrem a jeho přítelkyní a ještě jedním bojovníkem za svobodu Kurdistánu jsem strávil noc v nedalekém parčíku, kde jsme se věnovali konzumaci alkoholu. A bylo to právě v tomto parčíku, kde mi Petr sdělil, že bych se mohl vypravit bez výjezdní doložky, kterou občané Československa potřebovali od 23. února 1948 k vycestování do západních států včetně renegátské Jugoslávie, neboť českoslovenští turisté se ve spřáteleném Rumunsku dostali díky soudruhu Ceauşescovi do svízelné situace, neboť ve své zemi zavedl nařízení, podle kterého si bylo možno kupovat benzín pouze za západní valuty. Když mi to Petr sdělil, hned se mi vybavil článek v Lidové demokracii, v němž jsem se o několik dnů dříve dočetl, že z tohoto důvodu lze přes Jugoslávii cestovat bez výjezdní doložky. Co v těch novinách nepsali a co bylo všem jasné, bylo, že ve spřáteleném Bulharsku uvízly tisíce československých automobilistů, kteří neměli žádné cizí valuty a nevěděli, jak se dostanou přes Rumunsko domů. A strana a vláda v Praze to musela nějakým způsobem řešit.
A tak začala má pouť do Kalifornie, ale předtím jsem ještě odjel do onoho Burgasu, abych se v Café Cuba sešel se svým kamarádem Jindřichem, s nímž jsem o čtrnáct dnů později odcestoval autostopem do Bělehradu. No a protože jsem měli strašný strach z toho, že nás na hranicích chytí, tak jsme se oba příšerně opili. Přes bulharsko-jugoslávskou hranici nás převezl francouzský turista. Patrně asi alternativní, soudě podle toho jeho strašně omláceného Citroenu značky Kachna. Na hranicích nas kupodivu pustili, a to přes to, že naše strana a vláda mezitím vydala další výnos, kterým cestu přes Jugoslávii československým turistům bez výjezdní doložky zatrhla. No a z Bělehradu jsem v doprovodu své tety, která si mě tam přijela vyzvednout z německého Hannoveru, odjel nejdříve do Vídně a pak do Hannoveru, kde jsem se nějakou dobu učil německy.
O pár měsíců později jsem odletěl z Frankfurtu nad Mohanem přes Paříž a New York do San Franciska. A uplynulo pár dalších let. To jsem byl již v Los Angeles, kde jsem pracoval jako laboratorní asistent pro malou firmu s poněkud bombastickým názvem Global GeoChemistry Corporation, kterou vlastnil jistý pán jménem Ian Kaplan, jinak profesor chemie na UCLA. V této firmě jsem pod vedením jistého Boba Brewera, jinak asistentem na shora uvedené UCLA, připravoval vzorky pro chemickou analýzu, o čemž Bob psal články do odborného časopisu. Zároveň jsem byl zapsán na univerzitu (California State University at Northridge). Bohužel jsem se nezapsal na chemii jak mí šéfové naivně doufali. A během přednášek o dějinách Evropy jsem se seznámil s jedním íránským studentem, jehož jméno jsem již dávno zapomněl. Tehdy probíhala v Perském zálivu válka a v novinách se psalo o příšerně krvavých bitvách, které probíhaly někde v pouštích. Ztrátami na životech se vyrovnávaly bitvám druhé světové války. Používaly se v nich všechny možné metody zabíjení, včetně bojových plynů a napalmu.
Můj íránský kamarád, mimochodem zhruba stejně starý jako já, byl vlastně dezertér, kterého rodina vyslala na studie do USA. Můj kamarád studoval filozofii, což vláda jeho země nepovažovalo za studium. Podle názoru jistého Ájatolláha Rúholláha Chomejního by měl bojovat v chemickém obleku a plynové masce kdesi na poušti v téměř padesátistupňovém vedru. Jo a ještě na krku by měl klíč do ráje. Ten dostávali téměř všichni íránští vojáci. Ale mému kamarádovi se ve dvaadvaceti letech moc do ráje nechtělo. Dost jsem ho chápal a říkal jsem si, že jsem na to byl vlastně dobře, protože komunistické Československo s nikým neválčilo. Jenom prodávalo do obou znepřátelených zemí zbraně, jak jsem se dočetl v jedné knížce o té válce. A co se mě týče, stačilo by, abych se narodil někde jinde a byl bych totálně ztracen.
Tak jsem tomu kamarádovi vyprávěl i o tom, jak jsem v Praze potkal íránského šáha. Vůbec nevěděl, že jejich panovník byl v Československu, protože v jeho zemi se to pěkně drželo pod pokličkou, a divil se, co u nás asi dělal. „Řekl bych, že tam byl nakupovat zbraně,“ odpověděl jsem mu. „Vlastně ten šáh vůbec nebyl špatný,“ svěřil se mi. „Tedy nebyl špatný pro lidi, jako byla naše rodina, ale pro chudé lidi to nebyl moc dobrý vládce.“
Tím jsme ten rozhovor na toto téma skončili a já se vrátil do bytu, o který jsem se dělil se skotským instalatérem a etiopským taxikářem. Oba ti pánové byli v mém věku.
Ale to už je jiný příběh…
