Petr se seznámil s Adélou před několika lety. Na facebooku. Vyměnili si několik zpráv a nakonec si dohodli schůzku v kavárně Slávia.
Nebylo to ale poprvé, kdy se viděli nebo spolu mluvili. Kdysi dávno chodili na stejné gymnasium. Adéla o dva ročníky níž. Přátelství tenkrát nenavázali, ale teď po letech si oba vybavili, že si kdysi povídali. Adéla se divila, že se tenkrát nestali přáteli nebo alespoň kamarády. Petrovi bylo jasné, že oba byli tenkrát jiní. Soudil tak podle sebe. Navíc taková věc je naprosto jasná. Věděl, že se někdy choval hloupě, často iracionálně. Jeho mladistvé chování se během let spravilo. Hlavně nabyl sebejistotu. Určitě ale nebyl arogantní. Stal se z něj kliďas. To bylo teď, ale dřív byl spíš stydlivý. V určitém ohledu zůstal takovým dodnes.
Po nějaké době, co se takhle vzájemně objevili a následně i spřátelili, Petr řekl Adéle, že se chystá navštívit jednu profesorku z jejich školy. Ta profesorka ho nikdy neučila. Byla to známá jejich rodiny. Kdysi dávno byla třídní jeho o pět let starších sestřenic. A o Petra se tak trochu starala. Spíš tedy na něj dohlížela. Adéla řekla, že by si přála navštívit tu paní profesorku společně s ním. Petr si myslel, že ji asi učila. A tak se jednoho dne vydali za tou paní profesorkou domů na Staré Město. Adéla předtím Petra donutila koupit kytici. Řekl: „Aha!“ Došlo mu, že něco takového se sluší a patří. „Alespoň nebudu vypadat jako neotesanec,“ řekl si. A měl pravdu.
Kromě kytice koupil ještě dvě láhve vína. Věděl, že paní profesorka si potrpěla na dobré víno. A tak jí zazvonili u dveří. Petr je vzájemně představil. Paní profesorka si na Adélu nemohla vzpomenout. Ukázalo se, že ji nikdy neučila. Ale to nikterak nevadilo. Chvíli mluvila paní profesorka, chvíli Petr, chvíli Adéla. Paní profesorka si najednou vzpomněla na svého syna. Petr si ho pamatoval jako hrubého neotesance. To samozřejmě paní profesorce neřekl. Navíc si uvědomoval, že dnes už to může být úplně jiný člověk. A asi určitě byl. Paní profesorka se pochlubila, že se stala dvojnásobnou babičkou. Díky synovi. Samozřejmě.
Adéla zareagovala podivně. Nejdříve si postěžovala, že je matkou dvou již dospělých dětí a že žádné z nich se nemá k tomu, aby založilo rodinu. „Když já bych tak chtěla být babičkou!“ posteskla si. Náhle propukla v hořký pláč, že stále není babičkou a že jí to její děti upírají. Následoval podivný moment. Petr a paní profesorka ujistili Adélu, že se jí určitě jednoho dne vyplní její přání a že stane babičkou, že to tomu musí dát čas. „Člověk by neměl druhé do ničeho nutit,“ radila paní profesorka. „Ale když já bych tak chtěla!“ zaškytala plačící Adéla.
Adélino škytání je to poslední, co si dnes Petr z té návštěvy pamatuje. Od té doby uběhlo několik let. Teď už Adéla s Petrem nemluví. Pro Petra představuje už jen neurčitou vzpomínku.
To dopoledne, kdy ji nově kontaktoval, cosi řešil. Snažil se sám sobě namluvit, že tak učinil proti své vůli. Ale to by bylo poněkud pofiderní tvrzení.
Odehrálo se to následovně. Telefonoval mu truhlář, kterého poznal přes Adélu. Na závěr hovoru ho ten řemeslník požádal, aby ji pozdravoval. „Když já ti nevím, jestli vůbec o to stojí, abych s ní mluvil. Vždyť ona se mnou již několik let nemluví,“ odpověděl Petr.
Pak zavěsil a přemýšlel. Došel k závěru, že se nic nestane, když jí napíše. Nejlépe něco krátkého, neutrálního. Napsal jí e-mail, že ji pozdravuje ten truhlář, s nímž před lety spolupracovala. To bylo všecko. Víc ani psát nechtěl. Adéla byla divná a zakázala mu, aby ji jakýmkoliv způsobem kontaktoval. On si už dávno řekl, že Adéla je regulérní cvok. Dokonce si i myslel, že si zablokovala jeho mail.
Ale nezablokovala, o pár hodin později mu odepsala, že je ráda, že se jí ozval a že ten jeho e-mail ji zastihl právě v okamžiku, kdy se dozvěděla radostnou zprávu, že je babičkou a že on je první, komu to oznamuje. Ke svému e-mailu připojila fotografii. Petr automaticky odepsal, že jí gratuluje. Konstatoval, že se jejímu synovi narodila hezká holčička. A na závěr dodal, že té holčičce přeje hezký život. Pak o tom napsal své kamarádce Julii SMS. Co ona na to?
Julie byla jeho nová kamarádka. O mnoho let mladší. Často se s ní scházel a navzájem si povídali o různých věcech, které se jim v životě přihodily. Julie tak trochu znala Adélu a myslela si o ní také, že je cvok. Petrův a Juliin vztah byl přátelský. A v poslední době Petr začal nabývat dojem, že ho Julie bere tak trochu jako svého partnera. Dokonce ho překvapila, neboť si pamatovala den, kdy se spolu seznámili. Přesně si pamatovala, co dělali. Chtěla to jejich seznámení oslavit. A tak ho spolu i oslavili. To bylo před několika měsíci.
Teď mu Julie odpověděla na jeho SMS: „To je hezké.“ A on si tedy řekl, že je hezké, že se Adéla stala babičkou a že je hezké, že mu o tom napsala jako prvnímu. A tím tu záležitost s e-mailem Adéle hodil za hlavu.
A je docela možné, a konec konců i pravděpodobné, že by bez Julie nepřišel na to, že je hezké, že se Adéla stala babičkou a že mu o tom napsala jako prvnímu.
