Tak jsem si tuto sobotu udělal výlet. Bylo slunečno a byl skvělý den na výlety. A protože tak krásně svítilo sluníčko, vyjel jsem si do jedné středočeské věznice, umístěné uprostřed krásných lesů.
Rozhodl jsem se, že navštívím jednoho odsouzeného, jak takového vězně označuje náš trestní řád. On mi během minulého týdne volal, že má nějaké problémy, jestli bych to s ním neprobral. Vzhledem k tomu, že jsem tohoto pána dlouho neviděl a že jsem měl dojem, že by mohl zažádat o podmínečné propuštění, jsem se rozhodl, že se na to podívám.
Už jsem zapomněl cestu k onomu nápravnému zařízení, takže jsem musel použít navigaci. Bohužel moje navigace je nějaká špatná a má tendenci se vypínat, ale tentokrát se rozhodla, že se mnou bude spolupracovat, takže se vypnula jenom dvakrát, nebo třikrát. Zároveň mě začalo zlobit i venkovní zpětné zrcátko. Nějakým způsobem se uvolnilo a mělo tendenci vypadávat. To mi ho, prosím, před několika měsíci ve značkovém servisu vyměnili, neboť jsem mechanika na tento problém upozornil. Takže už jen ta cesta byla celkem dobrodružná.
Na místě samém jsem musel předložit plnou moc pánovi u vstupu. Uniformovaný pán se mě ptal, jestli tam u nich ten odsouzený vůbec je. Prohlásil jsem, že tam být musí, protože mi odtamtud před několika dny telefonoval, a jestli tam není, tak ho asi budu muset zabít. Pán u vchodu se zasmál, že to bych klidně mohl. Hm, černý humor ve věznici, řekl jsem si. Nebyl jsem si jistý, jestli tenhle druh vtípkování je namístě. Žena mi říká, že jsem někdy až příliš žoviální a že se tím dostávám do prazvláštních situací. Tedy někdy. Ne vždycky. Asi má pravdu.
Pán u vchodu se mě zeptal, jestli u sebe nemám zbraně, omamné látky či elektroniku včetně mobilu. „Zbraně, ani omamné látky nemám. Elektroniku jsem nechal v autě,“ odvětil jsem. Pán byl spokojen a požádal mě, abych se vypravil do čekárny, že si mě zavolají. V čekárně jsem si všiml nových židliček. Čekací místnost nebyla nikterak ponurá, i když měla určitý šmak policejní stanice a venku byl vidět vysoký žiletkový plot a kamery. A pak už jen mírumilovný les, který byl pro většinu vězňů na dlouhou dobu nedostupný. Po chvilce si mě zavolali. Provedli u mě prohlídku jako na letišti a vydal jsem se do vnitřního areálu věznice v doprovodu dozorkyně. Přešli jsme rozsáhlý dvůr či parkoviště do jedné z vnitřních budov. Zde jsme prošli skrze několik mřížových vrat, u nichž jsme museli čekat na povolení ke vstupu a odemčení. Nakonec jsem byl přiveden k výtahu.
„Můžeme jít i po schodech,“ navrhl jsem paní dozorkyni, neboť během poslední návštěvy mě dozorce odvedl po schodech. Bez jakéhokoliv odporu jsem ho tenkrát následoval. Vysvětlil mi, že výtah se někdy zasekává a už se jednou stalo, že tam uvízl na dvě hodiny. Tehdy jsem si řekl, že raději budu chodit pěšky, protože trávit dlouhé hodiny ve výtahové šachtě nepatří k mým koníčkům.
„Ten výtah je tu pro vás, advokáty,“ vysvětlila mi dozorkyně. „Ale jestli chcete, můžeme jít pěšky… Posledně jsem chtěla jednoho pana doktora vzít pěšky, ale on si stěžoval…“
„Tak když myslíte… tak můžeme jet i tím výtahem…“ podvolil jsem se měkkosrdcatě.
Vstoupil jsem do výtahu. Dozorkyně přistoupila za mnou a zavřela dveře. Výtah se rozjel nahoru. Jeli jsme asi tak deset vteřin, když se ozval zvláštní zvuk, zhaslo světlo a výtah se zasekl. Samozřejmě mezi patry. Ocitli jsme se v naprosté tmě.
„Sakra… nemáte baterku…“ ozval se hlas dozorkyně.
„Bohužel jsem to všechno nechal v autě… nemám ani mobil…“
„Já se tu docela bojím…“ přiznala se mi.
„To se nebojte…“ uklidňoval jsem ji.
Dozorkyně vytáhla vysílačku a kamsi volala. Hlas ve vysílačce se ji snažil uklidnit, že se to hned vyřeší. Já si říkal, že to bude hodně zvláštní sobota, pokud ji strávím v rozbitém výtahu ve věznici. Navíc ve společnosti dozorkyně. Ale mé obavy se nenaplnily, neboť se opět rozsvítilo světlo, výtah se rozjel a oba jsme si oddechli.
Rozhovor s odsouzeným proběhl bez jakýchkoliv anomálií. Tedy až na to, že jsem si uvědomil, že můj mandant trpí ještě větším stihomamem než posledně a že už se chytá každého stébla, které by mu umožnilo opustit věznici před ukončením výkonu trestu. Vůbec jsem se mu nedivil, ale jeho představy, jak by mělo proběhnout případné obnovení řízení, o němž hodně mluvil, mi přišly poněkud nereálné, na což jsem ho upozornil. Své naděje upínal k jisté doktorce filozofie, jinak též občasné výtvarnici a cestovatelce, pro niž kdysi pracoval. Prý by mu mohla u soudu dosvědčit, že před nástupem do výkonu trestu projevil obavy o svůj život. Panu odsouzenému jsem řekl, že to nemohou být ty nové skutečnosti, které je soudu třeba sdělit, aby mohl vůbec začít uvažovat o obnově řízení. Že bude muset přijít s něčím podstatnějším. Například znaleckým posudkem z oboru psychiatrie nebo neurologie. Oponoval mi, že nic takového nebude třeba.
Byl jsem u toho, když se před nástupem trestu vyjádřil slovy, že delší pobyt ve vězení nepřežije. Ta paní doktorka ho vzala vážně a začala mu nabízet možnost, jak se před rukou zákona schovat u jejího známého, jinak pasáčka ovcí na jižní Moravě. Tehdy ten odsouzený projevil dostatečnou inteligenci, když prohlásil, že to je „úplná blbost“. Později jsem se té paní doktorky zeptal, jak to vlastně myslela, že by toho svého moravského kamaráda mohla snadno dostat do pěkné šlamastiky. Nějak mi to vysvětlila, že ten nebohý odsouzený je vlastně nevinný a že za nic nemůže.
„Hm…“ odpověděl jsem jí tenkrát.
Tohle a ještě pár dalších věci se mi honilo hlavou, když jsem čekal na dozorkyni. Tentokrát mě vzala po schodišti. Výtahu jsme se vyhnuli. A já se vypravil k domovu. Na chvilku jsem se zastavil v místním lesíku, který to nápravné zařízení obklopoval. Ve skutečnosti to byl celkem slušný les. Takže jsem se v něm prošel. Našel jsem tam ztracenou debetní kartu. Tu kartu jsem rozstřihl a později ji vyhodil do koše. Pokusil jsem se zavolat jedné známé, abych jí o této své peripetii poreferoval, neboť mám dojem, že jí ty moje peripetie zajímají, ale nebrala telefon. Sedl jsem si do auta a vyrazil jsem. Cestou jsem se na kraji Prahy stavil v jednom nákupním centru. Chvíli jsme se tam zdržel a když jsem vyšel, byla už tma.
Opět jsem nasedl do auta.
„Tak to teda byla dobře strávená sobota…“ okomentoval jsem stav své duše…
