Vážení přátelé, bude to už bezmála čtyřicet let, co jsem se dostavil do rodinného domku mé matky, který se nalézal na pobřeží Tichého oceánu v kalifornském Pacific Grove..
Předtím jsem jakousi neuvěřitelnou shodou náhod a mně dodnes nepochopitelných okolností oblbnul pasovou kontrolu na bulharsko-jugoslavské hranici a dostal se do světa, kam mi byl po deset let odpírán vstup, což naše socialistické státní orgány rok co rok odůvodňovaly prohlášením, že návštěva mé matky „není ve státním zájmu“.
Takže jsem se po mnoha peripetiích ocitl u ní doma v obýváku s tím, že má dobrodružství, která začala na tom hraničním přechodu, jehož jméno jsem již dávno zapomněl, v sobě zahrnovala nocování v jednom bělehradském parčíku, kde mě očichali snad všichni místní psi, cestu vlakem do Vídně, a posléze do Hannoveru za tetičkou, přátelství s italským studentem filosofie Luigim, který se přijel do Hannoveru učit němčinu, aby mohl číst Hegela v originále, a nakonec cestu letadlem do New Yorku a San Franciska, která málem skončila v Paříži, neb ve Francii se stávkovalo a nebylo nikoho, kdo by na Orly jaksi odbavil naše letadlo.
Ale než mi můj osud umožnil vstoupit do jejího obýváku, musel jsem nejdříve přistát po pětihodinovém letu v San Francisku, kde naše letadlo muselo asi půl hodiny kroužit nad sanfranciským zálivem, aby teprve potom dosedlo na runway, kdy nám cestujícím bylo umožněno vystoupit, a bylo to v odbavovací hale mezinárodního letiště v San Francisku, které jsem dosud znal pouze z akčního filmu Bullitův případ, kde jsem se s matkou viděl poprvé po deseti letech. Odtud mě pak ve svých černých kožených kalhotách a bundě odvezla tím svým postarším sporťákem domů do Monterey, kde jsem se asi půl roku učil anglicky, než jsem odjel na jih do Los Angeles, abych se jaksi osamostatnil, neboť matka si myslela, že to tak má být, což si dneska myslím také, neboť mladý muž musí na zkušenou.
Tak tomu byvalo i za Rakouska. Nakonec i můj dědeček musel ve svých necelých 17 letech ze Vsetína do Vídně, kde se v Prátru vyučil krejčím, než byl povolán na italskou frontu do Dolomitů, odkud jaksi svévolně dezertoval, když se bez jakéhokoliv předchozího povolení c & k armády vypravil pěšky zpátky domů na Vsetín, kam pokradmo putoval několik týdnů, hlavně v noci, aby ho nechytili četníci, a kde ho pak moje prababička schovávala ve stodole až do 28. října 1918.
A právě to bylo doma u mé matky, kde jsem objevil obrovskou knihovnu plnou knížek nakladatelství 68 Publishers a Konfrontace. Tyto knížky jsem začal číst a vzdělávat se o tom, jak to vlastně v tom mém drahém Československu vlastně bylo. V této knihovně mě mimo jiné zaujal reklamní letáček nakladatelství 68 Publishers, kde Josef Škvorecký recesisticky parafrázoval Fučíka, a potažmo svým způsobem i Bibli, neb vytvořil slogan: „LIDÉ, ČTĚTE!“
A já dnes říkám a opakuji po něm: „LIDÉ, ČTĚTE!“
Vykašlete se na internet a čtěte obyčejné knihy! Má to svůj význam, neboť toho, kdo si navykne pravidelně číst, hned tak neopijí rohlíkem a hned tak neskočí na lep různým šarlatánům.
A to je asi všecko, co chci dneska říct.
