Pisateli těchto řádku se před několika lety stalo, že se ocitl na jakémsi projednávání konečné zprávy jakéhosi děsivého konkursu. Konečná zpráva se projednávala u Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Nebylo to první jednání o této konečné zprávě. Krátce po jejím zveřejnění na úřední desce soudu proti ní vznesly námitky přibližně asi dva tucty věřitelů. Možná i víc. Proti konečné zprávě dosti vehementně brojil i bývalý konkursní správce. Toho soud na návrh věřitelů odvolal již před několika lety a nahradil novou správkyní konkursní podstaty. Způsob, jakým bývalý správce konkursní podstaty tento konkurs vedl, po nějakých dvanácti letech začal u některých věřitelů vyvolávat určité pochybnosti o jeho kompetentnosti. Byla dokonce podána i trestní oznámení. Ve většině z nich se hovořilo o pletichaření. Trestní oznámení podala i nová správkyně konkursní podstaty. Bývalému správci vytýkala, že ji nikdy neodevzdal účetnictví. Proti tomu se bývalý správce ohrazoval tím, že nemůže přece za to, že paní doktorka je nekompetentní a nerozumí účetnictví. Na to nová správkyně odpověděla pokrčením ramen s tím, že na to snad ani nemá cenu reagovat. Bývalý správce tedy nelenil a podal trestní oznámení na novou správkyni.
To se odehrálo několik let předtím, než se uskutečnilo ono soudní jednání, o němž je řeč a o němž hodlám velice krátce poreferovat. Mezitím vlna trestních oznámení již dávno opadla. Orgány činné v trestním řízení nikde žádné pochybení nenašly, což v případě nové správkyně konkursní podstaty, jakož i některých členů věřitelského výboru, vyvolalo určité pochybnosti o schopnostech těchto orgánů. Nicméně v důsledku této vlny trestních oznámení všem zůstala v ústech jakási nepříjemná pachuť. Takže vztahy mezi bývalým správcem, novou správkyní a členy věřitelského výboru nemohly být horší. Atmosféra vzájemného podezírání byla všudypřítomná a během soudních jednání padala velmi ostrá slova. Soudkyně, která měla tento konkurs na starosti, se v tichu své kanceláře zoufale chytala za hlavu, protože si velmi dobře uvědomovala, že té věci naprosto nerozumí. Pomalu ji také začínalo docházet, že minulý správce je patrně podvodník a že ji léta vodil za nos.
Z tohoto důvodu nebylo možné očekávat, že by projednání konečné zprávy neprošlo bez komplikací. Mimochodem, zatím nebylo řečeno jediného slova o úpadci. O něm vám mohu říci, že byl již několik let po smrti. A smyslem konečné zprávy bylo tento konkurs uzavřít a jaksi celou věc přesunout kamsi do oblasti dědického řízení. Teorie byla, že do tohoto řízení pak všichni věřitelé přihlásí své pohledávky.
Takže ono páteční odpoledne před iks lety, kdy jsem se dostavil k výše uvedenému soudu, kam jsem se dostavil jako zástupce jednoho člena věřitelského výboru, jsem k tomuto soudu přišel s určitými obavami. Navíc se musím přiznat, že jsem se dostavil téměř pozdě. Nicméně když jsem vstoupil do jednací síně, ještě se dělala presence, takže jsem vlastně ještě přišel včas. V každém případě jediné místo, které na mne zbylo, bylo mezi bývalým správcem konkursní podstaty a novou správkyní a členy věřitelského výboru, jakož i dalšími věřiteli, respektive jejich zástupci, kteří podali námitky proti konečné zprávě. Takže jsem seděl na dělicí čáře. Bylo to takové území nikoho. Věřitel, který seděl po mé pravici vrhal nenávistné pohledy a jedovaté poznámky po bývalém správci, který ho několikrát hlasitě napomenul, což u mého souseda po levici jen vyvolávalo výbuchy sarkastického smíchu, o kterých všichni předstírali, že je nevnímají. Přeslechnout se to nedalo.
Soudkyně zahájila řízení tím, že účastníkům připomněla, že ten konkurz se táhne již šestnáct let, že zemřel úpadce a že zemřeli mnozí věřitelé, kteří se svého uspokojení nedožili, a že tedy apeluje na účastníky, aby tento konkurs dovedli ke konci ještě před tím, než odejde do penze. Po těchto slovech jsem se ohlédl po místnosti a všiml jsem si, že vedle bývalého správce sedí jeho manželka, advokátka, s kterou jsem si svého času vyměňoval dopisy, jejichž obsah býval někdy dosti bouřlivý.
Nechci popisovat celé jednání. Vybavuji si určitou epizodu. A o té je tento příběh. Řeč přišla na stádo krav, které mělo čítat nějakých 517 kusů. Na hlavu bývalého správce se snášely dotazy ohledně toho, proč se toho stáda hned nezbavil a proč ho držel, když musel vědět, že krmení, dojení a ustájení 517 krav s sebou přinese jen další výdaje. Pán po mé pravici tyto výdaje označil za naprosto zbytečné. Pokud se osoby věci znalé táží, proč se taková věc projednávala a proč nebylo možno vycházet ze zápisů ze schůzí věřitelského výboru, tak těmto osobám musím říci, že tyto zápisy ve spise nebyly a nikdo údajně nevěděl, kam se poděly, případně jestli kdy vůbec existovaly, protože se jednalo o věc starou nějakých patnáct let. A v té věci panoval strašlivý bordel.
Během tohoto jednání, kdy pán po mé pravici označil pána po mé levici za nekompetentního hlupáka, který nikdy neměl být konkursním správcem, se právní zástupkyně bývalého správce nechala slyšet: „Kráva je jako žena!“
Pán vedle mě na ni zakřičel: „Asi jako vy paní doktorko!“
A toto je konec tohoto příběhu. Zbytek si už moc nepamatuji. Vlastně už vůbec ne. Takže můžete vidět, že soudní jednání mohou někdy být hodně… Zajímavá?
