Dálniční známka

Život je boj. Vím, o čem mluvím. Věčně po vás někdo něco chce. Většinou, abyste něco zaplatili. Jednou je to lístek do kina. Podruhé vstupenka na výstavu. Někdy sociální a zdravotní pojištění. V obchodě jakbysmet.

Ani v restauracích to není jiné. Dokonce i pošťáci, když jste si něco objednali na dobírku, po vás můžou chtít nějakou tu hotovost. Není to jednoduché.

To říkám, protože je teď to období, kdy se má v autě vylepit nová dálniční známka. Kupodivu už se mi doma jedna válí na stole, takže nemám, co řešit. Jen vzpomínám na jednu známou, řidičku automobilu značky Citroen, což, jak známo, není žádná šunka. Ona mi ta známá nikdy nezapomněla připomenout, že když to auto bylo nové, že stálo přes milion korun. Jednou nebo dvakrát jsem si dovolil namítnout, že to auto přeci koupila hodně ojeté od jakési paní doktorky v Berouně za sto padesát tisíc, že to auto často vydává všelijaké prapodivné zvuky, ale to jsem neměl dělat. To byla chyba.

No a ona tahle známá za mnou chodila vždycky začátkem roku s dotazem, jestli se mi náhodou někde doma neválí nějaká zbytečná dálniční známka, nejlépe celoroční. Vždycky jsem ji po pravdě opáčil, že ne, že se mi tam nikde neválí. S tímhle dotazem za mnou chodila v průběhu roku často, přitom mi líčila, že musí jezdit autem za otcem, který bydlí za Prahou u jakéhosi zámečku, co ho málem za první republiky koupil její děda, ale nakonec nekoupil, a že vždycky, když tam jede, že má strach, aby ji nechytili, že za to je strašně vysoká pokuta, že z toho má zauzlovaná střeva, že jí z toho divně buší srdce a že by to byla strašlivá ostuda. A že má strach, co ji zase přijde poštou, protože nezaplatila to a ono.

Zkratka a dobře byla to taková odbojová pracovnice. Jednou plánovala cestu do Švýcarska a žádala mě, abych jí zapůjčil švýcarskou dálniční známku. Divil jsem se, protože jsem ji měl nalepenou na předním skle a nebyl jsem si jistý, jestli jde vůbec sundat, aniž by se poškodila. „Ale jde,“ řekla mi a sama mi předvedla, jak se to dělá. Ani ne za čtvrt roku mi ji pak vrátila a znovu nalepila na přední sklo. Nemyslel jsem si, že by 50 švýcarských franků stálo za tuhle námahu. Ale říkal jsem si, že kdo šetří má za tři. Jen jsem naštěstí v té době neplánoval žádnou cestu přes Švýcarsko.

No a teď si říkám, jestli jsem náhodou neudělal velkou hloupost, že o tom takhle otevřeně mluvím, protože je docela možné, že se ke mně vypraví domů a tu známku mi sebere…