Říkalo se: "Poturčenec horší Turka." Po roce 1948 se u nás začaly napodobovat sovětské vzory. Mnoho lidí si stále na tu dobu u nás dobře pamatuje. A někteří převzali myšlenková paradigmata sovětských soudruhů.
Nakonec jsme překonali i pobrežněvovské SSSR, kde se do vysokých státních funkci dostali nemocní starci, kteří rychle jeden za druhým umírali. Druhý prezidentský mandát u nás získal člověk, který na začátku svého prvního mandátu prohlásil, že bude prezidentem jen jedno období, protože ve druhém by byl příliš starý a nakonec i nemocný. To by bylo nedůstojné, řekl nám. Takový byl jeho subjektivní pocit, který – podle všeho – vycházel ze znalosti sama sebe.
I stalo se a tento muž v rozporu se svým původním prohlášením se stal prezidentem i v druhém volebním období. To se již na Hradě ustálily byzantinské praktiky, kdy se do důležitých funkcí dostaly osoby silně ovlivněné východním způsobem vládnutí, který dovoluje osobám bez jakékoliv kvalifikace a jakéhokoliv talentu dosáhnout vysokých pozic, v nichž mohou dávat ostatním smrtelníkům najevo svou nadřazenost a moc.
I stalo se, že muž, který na Pražském hradě tyto praktiky umožnil, onemocněl, jak kdysi předvídal, a byl odvezen do nemocnice, kde se nachází na pomezí života a smrti. To však zjevně nevadilo jeho byzantskému dvoru, či snad Velké hordě, aby dále pokračovala ve svém způsobu úřadování.
Leč proběhly volby, které silně zamíchaly kartami těchto našich malých českých mandarínů. Dnes to jejich bezradné pobíhání sem a tam připomíná zoufalé hemžení brouků na kameni, který jsme našli v lese a právě zvedli ze země, abychom si ho blíže prohlédli, a přitom ho obrátili vzhůru nohama. Ti vystrašení broučkové po něm pobíhají sem a tam, nemajíce se kde schovat.
Musím říci, že po zásluze. Tedy co se týče těch našich halamů, nikoliv těch lesních broučků.
