Bosenský princ

Motivy lidského konání jsou záležitostí komplikovanou. Přitom na první pohled se mohou zdát velice banálními.

A k jejich pochopení je třeba znát nejen životní osudy dotyčné osoby a její rodinné pozadí, ale i legendy, kterými je historie její rodiny opředena. Gavrilo Princip, bosenský Srb, který v Sarajevu v neděli 28. června 1914 zastřelil následníka rakousko-uherského císařského trůnu, Františka Ferdinanda d'Este, společně s chotí, během jednoho z prvních výslechů o sobě prohlásil: „Vůbec jsem se málo stýkal s lidmi, všude, kam jsem přišel, mě považovali za slabocha, za člověka, který se nadměrným studiem literatury úplně zničil. Dokonce jsem se i přetvařoval, že jsem slaboch, i když takový nejsem.“

Tímto tvrzením Princip narážel na historku, kterou později v terezínském vězení vyprávěl známému vídeňskému psychoanalytikovi, Dr. Martinu Pappenheimovi. Podle ní se na podzim roku 1912 neúspěšně pokoušel o přijetí do komitských oddílů, které na straně Srbů bojovaly proti Turkům za první balkánské války. Tehdy se Princip spolu se svými přáteli, bosenskými gymnazisty, vydal z Bělehradu do štábu majora Vojina Tankosiće, velitele komitů, který byl zároveň i jedním z vedoucích činitelů tajné srbské revoluční organizace Sjednocení nebo smrt, známé též pod jménem Černá ruka, která propagovala pansrbský program. Když se Princip dostavil do Tankosićova štábu, Tankosić se právě dosti svérázně bavil se skupinou albánských velitelů. Na hlavu jednoho z vojáků postavil krabičku od cigaret, kterou pak dotyčnému puškou sestřelil. Při pohledu na maličkého a hubeného Principa jen mávl rukou a prohlásil, že je příliš slabý na to, aby mohl být opravdovým komitou. Dokonce Principovi prý i nafackoval, ale tento fakt, o kterém se Princip zmínil v jednom dopise, nikdy nezávisle potvrzen nebyl. To, že byl prohlášen vojenské služby neschopným, a to, že byl tak hanebně zpolíčkován, pro mladičkého Principa samozřejmě muselo být velkou potupou – obzvláště, když si uvědomíme, že krátce před setkáním s Tankosićem Gavrilo svému mladšímu bratrovi Nikolovi napsal, že bude šťastný, až bude přijat do komitských oddílů.

Pro Principa to bylo otázkou cti, a to nejen cti osobní, ale i rodinné. Principové pocházeli z Grahova Pole v Bosně. Jejich statek byl blízko vesnice Obljaj, kam přišli začátkem XVIII. století z Černé Hory a která se do roku 1878 nacházela pod tureckou správou. Grahovo Pole leželo blízko hranic tří mocných států: Otomanské říše, Rakouska a Benátské republiky. Proto není divu, že Grahovo Pole bylo organizováno jako vojenská hranice. Tamními veliteli byli místní bosenští feudální páni; vojáci byli muslimové. Do služby byli přijímáni ale i někteří křesťané – jako tomu bylo v případě Gavrilových pravoslavných předků. Těmto křesťanským vojákům se říkalo „matrológ“. Tedy v Grahově Poli se Principovi předci zapsali do dějin především jako strážci hranic, kterou bránili nejen proti rakouským a benátským vpádům, ale i proti zbojníkům a pašerákům.

Tehdy se předci Gavrilo Principa nejmenovali Principové, ale byli známi pod jménem Čeka. Teprve až začátkem devatenáctého století si změnili příjmení. Jeden z rodinných stařešinů se jmenoval Todor. Byl to vysoký, štíhlý, prchlivý člověk, vždy ozbrojen a krásně vystrojen. Nosil stříbrnou vestu, čapku s pavím perem a krátkou pušku s velkým nožem. Podle pověstí dokonce jednou v den svatého Jovana unesl z katolické vesnice nejkrásnější dívku, s kterou po určitý čas žil a miloval se. Když byl na hranicích klid, věnoval se obchodu. Často zajížděl na svém bílém koni do Dalmácie, odkud vozil víno. Principův životopisec Božidar Tomić o něm napsal, že si „ve svém pěkném kroji natolik získal obdiv Italů, že mu začali říkat Il principe Bosniaco“ (bosenský princ, případně bosenský kníže). Tehdy si příslušníci rodiny změnili staré jméno Čeka na Princip.

Roku 1875 propuklo v Hercegovině – a poté i v Bosně – povstání, kterého se účastnil i Gavrilův dědeček Jovo spolu se svým bratrem Todem. Todo svým obrovským vzrůstem připomínal svého legendárního předka Todora, jehož vestu nosil. V povstání se vyznamenal i Gavrilův strýc Ilija, kterého za chrabrost vyznamenal sám kníže Peter Karadjordjević, který se roku 1903 stal srbským králem. Za povstání ale Peter Karadjordjević působil v Bosně pod krycím jménem Petar Mrkonić. Vůdcem povstalců v Grahově Poli byl Ilija Bilbija, pravoslavný kněz, obr, který vážil přes sto čtyřicet kilogramů. Hlas měl „jako trumpeta archanděla Gabriela“. Pop Ilija o dvacet let později pokřtil Principa a dokonce mu vybral i křestní jméno Gavrilo podle toho, že se narodil v den Svatého Gavrila.

Ale zpět k povstání. To bylo potlačeno. Během něj také vyhořel statek Jovy Principa a nikdy se nepřišlo na to, jestli ho podpálili Turci, povstalci, či jestli se to událo nechtěně. Todo padl do tureckého zajetí, ale kupodivu Turci s ním zacházeli shovívavě. Podle některých pramenů tomu tak bylo proto, že si vážili jeho síly a udatnosti a oceňovali, že Principové po generace pracovali v jejich službách. Nakonec byl propuštěn a po obsazení Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem se roku 1878 stal četníkem. I jeho bratr Jovo chtěl pracovat jako četník pro nové pány, ale nebyl přijat a roku 1881 byl zavražděn. Nakonec byl i Gavrilův strýček Ilija po určitou dobu četníkem. I když se to zdá být paradoxní, že z někdejších rebelů se stali četníci, tak zcela nelogické to nebylo, když si uvědomíme, že jejich služba na hranicích v tureckých službách měla obdobný charakter. Alespoň jeden Princip vždy sloužil jako četník. Byla to rodinná tradice. A tak se není třeba divit, že to byl právě jeden z Gavrilových příbuzných, který přišel úředně za jeho rodiči večer 28. června 1914, aby je předvedl na četnickou stanici v Grahově, protože, jak jim řekl na vysvětlenou, „Gavro zabil Verdinanda“ – tak tehdy totiž vyslovovali bosenští vesničané křestní jméno následníka trůnu. Co se týče osudů žen a dětí z Principova klanu za bosenského povstání, ty si hned v jeho první fázi našly útočiště na rakouském území v blízkosti Kninu, tedy v dnešní Krajině. Tam pobývalo kolem dvanácti tisíc bosenských běženců, kteří převážně žili v jeskyních. Ti se mohli pokojně po obsazení Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem navrátit do svých domovů.

Je bezesporu, že Gavrilo vyrůstal s těmito příběhy o hrdinských činech svých dědů a ty definitivně měly vliv na utváření jeho psychiky. Více světla na ni mohou vrhnout výzkumy profesora Jovana Cvijiće, který před první světovou válkou a ve dvacátých letech studoval sociální psychologii a tradice Slovanů z oblasti Dinárských hor (Černá Hora, Bosna, Hercegovina) a z přilehlých oblastí, tedy v místech, kde Gavrilo vyrůstal. Podle Cvijiće se v těchto oblastech vytvořil osobitý sociálně psychologický typ, který je výsledkem jedinečné kombinace geografických, ekonomických a historických podmínek. Pro tento psychologický typ je příznačné, že oceňuje čestnost a připravenost k sebeobětování a že touží po odvážných činech. Tím, že se v posledních stoletích všeobecné postavení obyvatelstva ještě více zhoršilo, došlo k ještě většímu vyostření těchto charakterových rysů. Cvijić však ve svých studiích zdůraznil i negativní rysy dinárských Slovanů. Podle něj se u nich projevuje lenivost, egocentrismus a chorobná ctižádost. Obzvláště reprezentanti tzv. prudkého dinárského typu se projevují tím, že se často cítí podceňováni a trpí pocitem, že je společnost nechápe a pronásleduje. V mnohých případech se u tohoto typu pocit velikášství mísí se stihomamem.

I když práce profesora Cvijiće byla kritizována pro přílišný sklon ke generalizaci, v případě Gavrila Principa pomáhá hodně osvětlit. Dochovala se svědectví, podle kterých Gavrilův malý vzrůst byl příčinou jeho komplexu méněcennosti. Principa mrzelo, že mu někdy spolužáci řikali Gavrica. Naproti tomu mu lichotilo, když mu říkali Gavroš podle hrdiny románu Victora Huga Bídnici. Je zřejmé, že chtěl vždycky hrát vůdčí roli. Například v únoru 1912 pomáhal organizovat protirakouské demonstrace bosenské mládeže v Sarajevu. Podle některých pramenů chodil po gymnáziu a přesvědčoval váhavce pomocí boxera, aby se účastnili demonstrací. Mladý Princip měl i básnické ambice – podobně jako mnozí jiní účastníci hnutí Mladá Bosna. O svých básních hovořil s pozdějším laureátem Nobelovy ceny Ivo Andrićem, který byl tehdy také přívržencem Mladé Bosny. Andrić Principa požádal, aby mu své básně přinesl. Ale k tomu nedošlo, a když se po nich mladý Andrić ptal, Gavrilo mu řekl, že je zničil.

V každém případě byl Gavrilo Princip osobou hrdou, velice si vědomou své rodinné tradice, a proto ani nemůže být divu, že když se s ním krátce před atentátem, předtím než odešel z Bělehradu do Bosny, chtěl setkat major Tankosić, který jeho skupině tajně obstaral zbraně a zprostředkoval jí cestu z Bělehradu na hranice, že si mladý Princip vzpomněl na ponížení, které se mu od tohoto muže před dvěma lety dostalo a že se s ním odmítl sejít. Je tedy více než pravděpodobné, že toto ponížení u něj hrálo určitou motivaci pro to, aby se rozhodl spáchat atentát, a tak mohl vykonat velký čin a zemřít jako národní mučedník.

Avšak osud tomu chtěl jinak. Gavrilo Princip zemřel o několik let později v Terezíně na tuberkulózu. Těžký žalář ho zlomil i psychicky. Avšak s Principem neodešel duch jeho předků. Krátce před atentátem se Gavrilo zastavil u svého staršího bratra Jovy, kterému se právě narodil syn. Gavrilo navrhl, ať mu dá jméno Slobodan, protože věřil, že se narodí už na svobodě. Zvláštní shodou okolností se Slobodan Princip stal roku 1941 jedním z vůdců povstání bosenských Srbů. Vůbec jako by se s druhou světovou válkou opakovaly události bosenského povstání roku 1875. Ustašovci vypálili Principům rodinný statek a zabili Gavrilova mladšího bratra, lékaře Nikolu. Jeho již stařičká matka Nana si zachránila život útěkem do hor. Zemřela krátce po skončení druhé světové války. A nedávná historie Bosny je jen důkazem toho, že onen svět legend, mýtů, pohádek a tradic, který byl mladému Gavrilovi velkou inspirací a který vedl k mnoha krvavým povstáním, je dodnes až nebezpečně živý.