Růže

Báseň napsal nezjištěný autor asi v první polovině 60. let minulého století, v době, kdy byla povinná základní vojenská služba, kterou muži nastupovali od 19 do 21 let svého věku....

Odjíždím z konečné -
a táta s mámou mávají.
A pak jsem si všiml vás.

Stála jste vedle mne,
tenkrát v té nedělní tramvaji.
Měla jste hrůzu v očích,
abych vám náhodou nešlápl na nohu.
To víte, blátem, sněhem a vodou
v semiškách chodit nemohu.

Lákaly mne vaše oči –
chtěl jsem něco říci.
Hlavou byste zavrtěla
stále stejně nevěřící.

Ale ať mě všichni poslouchají teď,
co chci jim říci já, já voják,
jež ruce zkřehlé mám a rozbité.
Pro vás běžím, padám,
pro vás vstávám zas.
A vy pro mé srdce
máte jenom smích a mráz.

Ale kdyby jednou,
opravdu bylo třeba jít se rvát,
vaše pýcha, slečno,
ta by nešla bojovat!
Šel bych já – a možná že bych pad´.
A myslíte, že ve dvaceti
zemře člověk rád?

Věřím, že potom byste
k hrobu přišla,
s růží rudou jako krev
jako moje krev,
jíž země dosud pije v zákopech.
Věřím, že potom byste
k hrobu přišla
a moje máma snad,
by vám tiše vyprávěla,
že jsem zemřel mlád.

Vidíte, co všechno
člověka napadne v tramvaji,
když se krásné dívčí oči
tak pohrdavě dívají.