Těchonín je vizitkou 10 let neschopnosti najít řešení

V minulém týdnu vláda vzdala boj o Centrum biologické ochrany (nemocnici) v Těchoníně.  V zásadě to znamená, že se stát vzdává obrovské investice do zařízení, které může jednou v budoucnosti potřebovat. 

Zařízení v Těchoníně nevzniklo náhodou a z něčího rozmaru.  V roce 2001 bezprostředně po  teroristických útocích na New York  přicházelo čím dát tím víc informací o možné hrozbě použití chemických ale především biologických zbraní.  Zejména biologické zbraně byly a zcela určitě jsou i dnes, potenciálně nebezpečnější hrozbou než použití zbraní chemických. Důvod je dán tím, že odhalení provedeného útoku je poměrně obtížné a po určité době rozšíření infekce nebo otravy mezi obyvateli napadené oblasti, bude velmi složité  infekci zastavit. I když stále existuje řada omezení, které případným útočníkům nedovolují biologické zbraně použít, a tak činí jejich použití neefektivní nebo dokonce nemožné, po jejich vyřešení přeroste problém do neřešitelných rozměrů.  (pro úplnost je vhodné doplnit, že biologické zbraně, byť jsou primárně určeny k napadání lidí, mohou být určeny i k útokům na jiné cíle – znehodnocení potravin, potravinářských plodin, zvířat, paliv atd..)

Vedle nebezpečí spojené s úmyslným použitím biologických zbraní existuje i nebezpečí šíření vysoce nakažlivých nemocí spojené se změněnými podmínkami v období globálního oteplování, kdy se některé nemoci mohou objevit i v Evropě, následně šířené zcela běžným cestováním po celém evropském teritoriu, Českou republiku nevyjímaje. Migrace utečenců z rizikových oblastí toto nebezpečí jenom zvyšuje.

V podmínkách nejistoty podzimu 2001 a informacích o nebezpečí útoku použitím například antraxu, bylo přijato rozhodnutí o posílení obrany České republiky v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení tohoto typu.  Součástí byla výstavba zařízení, které bude mít výzkumné a vývojové kapacity v oblasti biologické obrany a kapacity nemocniční, které umožní bezpečnou izolaci a léčení osob zasažených biologickými zbraněmi.  Jedna ze základních podmínek realizace byl čas.

Po rozhodnutí o vybudování tohoto zařízení, se debata soustředila kde bude zařízení vybudováno. Po zvážení několika lokalit byl vybrán Těchonín.  Důvodů bylo několik. Předně podobné, byť ne stejné a mnohem menší zařízení bylo již v dřívější době v Těchoníně provozováno. Další aspekt, který byl zvažován byla potřeba zajistit dosažitelnost z celého území ČR, tedy z dvou největších aglomerací – Pražské a Ostravské, ale i dosažitelnost z Brna, Hradce Králové, Plzně, Olomouce a dalších významných oblastí. V neposlední řadě bylo nutné najít lokalitu mimo velkoměsta, tedy zabránit při náhodném úniku nákazy jejímu nekontrolovanému rozšíření a tak znásobení  negativních dopadů útoku.  To se nedá zajistit vybudován takového zařízení uvnitř některé z velkých nemocnic, tak jak se naznačuje dnes. I když ne optimálně, lokalita Těchonín vyhovovala. Navržené rozhodnutí s výhodami i nevýhodami řešení bylo předloženo vládě a poté zahájena výstavba. Od počátku tedy nic, co by nebylo známo všem vrcholným politickým funkcionářům, na politickou stranu nehledě. Následně se vybudování této kapacity stalo součástí českého závazku na Pražském summitu v roce 2002.  (viz výpis)

Národní závazky ČR v době přihlášení se k iniciativě

I.               Obrana proti chemickým, biologickým, radiologickým a jaderným útokům

(1)  Mobilní biologická jednotka rychlého nasazení (2003)

(2)  Specializovaná infekční nemocnice (úroveň biologické ochrany  4)  (2004)

(3)  Mobilní analytická laboratoř rychlého nasazení v případě útoků ZHN (2003)

V závorce jsou uvedeny roky, kdy měla být kapacita dosažena.  

Jestliže je dnes projekt zastaven, není možné nezodpovědět otázky proč se vedení státu neumí domluvit jak takové zařízení provozovat, nebo jak je možné že se projekt rozrostl v megalomanskou stavbu, kterou neumíme dokončit.  Nehledě na to, že zařízení takového určení by mělo v republice být. I když, a to na rozdíl od nás !!!,  o těchto zařízeních ostatní státy moc nemluví, odpovídající kapacity podobného určení spojenci naší velikosti a větší, mají.  Jednoduše se zbavujeme kapacity, kterou můžeme potřebovat a vyhazujeme 1,75 miliardy, což je v obou případech nesprávné.  Ukázkový příklad rozdílu mezi soukromým a státním sektorem. Zatímco v soukromém sektoru by majitel společnosti nedopustil znehodnocení takové investice, kterou by předtím určitě pečlivě zvážil, ve státním, po alibistických a vše odmítajících jednání je možné úplně všechno.

„Těchonín“ je součásti pojištění, které se nazývá „systém bezpečnosti státu“.  Bezpečnost ale není záležitostí jen Ministerstva obrany , ale odpovídajícím dílem i ostatních ministerstev a jestliže jsme nebyli schopni najít 10 let v rámci celého státu uspokojivé řešení, svědčí to jen o tom, co je všem dávno jasné – tedy že se bezpečnost smrskla jen na jednání našich delegací v Severoatlantické alianci a na účast našich vojáků v zahraničních misích (řečeno sice hodně jednoduše, ale blízko pravdy). Systémový pohled se vytratil a důraz na ochranu vlastního teritoria a obyvatel na něm byl zúžen jen na protivzdušnou obranu a nadzvuková letadla.  Když ne Těchonín, jiné zařízení by mělo „hrát tuto roli“. Ale ne hazard s nemocnicí uprostřed Prahy. Stejně by mělo být v ČR kvalitní výzkumné a vývojové zařízení, které se vrátí  k tématu ochrany proti biologickým zbraním.  Musí to být „vše rezortní“  projekt, aby bylo dosaženo cíle, že to bude zařízení, které bude zároveň plně integrované do všech relevantních podsystémů bezpečnosti a civilní nemocniční/zdravotnické struktury. To ovšem neřeší současný problém Těchonína a ztracené 1.75 mld Kč.