Nedávno proběhl v České televizi pořad popisující stav sporu mezi skupinou pilotů přerovské základny a vedením armády. Z pořadu, každému, kdo není úplný vojenský laik muselo být jasné, že pořad nebyl tak úplně nestranný a že řada detailů byla použita účelově nebo vytržena z kontextu. Jenomže celý pořad ukázal na jiný mnohem závažnější problém, který již delší dobu žije pod povrchem.
Armáda již nějakou dobu zápasí s nestabilními podmínkami, které vedou k zásadním změnám v realizaci koncepčních materiálů, které byly projednány a později vzaty na vědomí nejvyššími orgány státu, jako je vláda či rozhodující výbory parlamentu. Pozdější realizace, je opět ovlivněna politickými rozhodnutími. Vrtulníkové letectvo je typickým případem. Nesprávným rozhodnutím bylo kdysi preferováno letiště Náměšť. Proto, aby se ve změněných podmínkách letiště udrželo, bylo rozhodnuto přemístit vrtulníkovou základnu do Náměště, a tím zavřít základnu Přerov. Z hlediska využití kapacit vrtulníků dislokovaných v Náměšti je letiště méně výhodné než Přerov a rovněž tak provozní náklady pro potřebný výcvik budou vyšší jak z letiště Přerov. Politické rozhodnutí přesunout část vrtulníků do Náměšti (tím zdůvodnit jeho potřebu), a část ponechat v Přerově (tím zdůvodnit nutnost ponechání Přerovského letiště) situaci ještě zhoršilo, v době dalšího omezení finančních prostředků to vše znamená zvýšené náklady na provoz stejného množství vrtulníků provozovaných v minulosti. Zákonitě muselo dojít k rozhodnutí hledání úspor jinde. Mimo jiné, rozhodnutí dislokovat všechny vrtulníky „SOKOL“ na jednu základnu (ve Kbelích) není nové. Kolem roku 2000 to bylo jedno z opatření tehdy navrhovaných organizačních změn a to ze stejných důvodů. Jenomže nesprávných rozhodnutí bylo učiněno víc – jen namátkou - nelogické přemístění ženijní brigády z Litoměřic do Bechyně, aby na odborný výcvik na vodě jezdili ženisté zpět na litoměřické cvičiště. Armáda bude muset kousnout do hodně kyselého jablíčka. Například - pokud bude pokračovat dosavadní trend, přijde logicky otázka, co bude s protiletadlovým raketovým vojskem (rakety KUB umístěné ve Strakonicích). Pokud je dnes jasné, že po „Kubech“ nebude nic, protože nebudou peníze na pořízení nástupců, bylo by nejlogičtější je zrušit již nyní a zavřít základnu ve Strakonicích. Pokud nebude dokončeno vyzbrojování L 159 a příprava podzvukového bitevního letectva k nasazení v zahraničí k podpoře boje pozemních vojsk, je projekt L 159 mrtev a jen utrácení peněz za něco, co nebude nikdy úspěšně dokončeno. Daly by se zmínit i další potenciálně komplikovaná rozhodnutí, například, jaký bude postoj k projektu pasívních radarových systémů. Já osobně ve všech naznačených případech věřím, že armáda najde pozitivní řešení, i když to nebude jednoduché. Armáda je národní poklad a také tak se s ní musí zacházet. Je to křehký organismus, a ačkoli se navenek tváří jako silný a téměř nezranitelný, lehce se může stát, že dojde k jeho narušení. Základním předpokladem jeho funkčnosti je stabilita a jasná pravidla. To se ne vždy daří. Vznikající problémy začínají vyvěrat v jiném místě, než se na první pohled jeví. Televizní reportáž byla sice zajímavá, ale nepostihla skutečnou podstatu, napětí, které v armádě existuje. Měl jsem možnost s některými revoltujícími piloty na jejich vlastní žádost mluvit. Pravděpodobně se jejich nadřízení dopustili chyb v personální práci. Na druhé straně, v každé normálně fungující armádě by si piloti podobnou revoltu nedovolili, nebo by odešli mnohem rychleji než naši hoši z Přerova. Je jim ke cti, že svůj nesouhlas vyjádřili před paní ministryní a v dopise se podepsali, ale oni sami také vědí, že nehrají úplně čistě.
